Drazí obdivovatelé, příznivci, voliči a spolupracovníci pana Profesora Václava Klause, platiči i neplatiči, ať už žijete v Čechách nebo třeba na Bahamách!
Chci se omluvit Vám všem, znechuceným mými podlými útoky na pana Profesora na stránkách MfD a HN v den jeho šedesátých narozenin. Ano, přiznávám, tak jak jste správně napsali ve svých dopisech v denním tisku i v reakcích v NP, jsem zlý trpaslík (duševně samozřejmě, neboť jsem vyšší než pan Profesor) a malý šmudlíček, který štěká na pana Profesora jako zběsilý. Po přečtení Vašich reakcí jsem šel do sebe a teď už vím, proč na pana Profesora pořád jen prskám své jedovaté sliny. Nemohu mu totiž odpustit, že, jak též správně píšete, jeho „osobnost posunula naši zemi rychlými tempy do civilizovaných společností naší planety“.
Chtěl jsem tak učinit sám a vydobýt si slávu, ale rychle jsem zjistil, že s panem Profesorem nemohu soutěžit. Moje pochybovačská, nejistotou zmítaná osobnost nemůže posouvat nic tak velkého, jako je celá země, natož pak rychlými tempy, a ještě k tomu v planetárním měřítku! Neumím si navíc pořádně uvázat kravatu a hraji hůře tenis než pan Profesor. Nedokázal bych ani číst pořád dokola Friedmana a Hayeka, nebo si podtrhat celý Jospinův projev, abych pak mohl šokovat svými zjištěními o tomto zlém projevu celý národ v Sedmičce. A kdyby mi přišlo přát k narozeninám tolik, ale opravdu tolik vděčných lidí, včetně známých tváří z TV NOVA, určitě bych se trémou zhroutil namísto toho, abych s blahosklonným úsměvem a hřejivými větičkami přijímal nesčetné gratulace. A kdyby vedle mě stála Lucie Bílá, nedokázal bych se dívat dopředu s hrdě vztyčenou bradou jako pan Profesor, ale koukal bych se jí určitě do výstřihu, a příští den by to bylo v Blesku.
Když jsem ve svém boji proti panu Profesorovi sám neuspěl, vetřel jsem se na dva roky na Hrad, kde jsem chtěl využít proti panu Profesorovi svého „hradního pána“, ale teď už vím, že ten prcek nesahá panu Profesorovi ani po uši. Pořád sice sbírá jakési čestné doktoráty a mezinárodní ceny, a v cizině by si bez něj většina lidí myslela, že jsme Jugoslávie, ale s panem Profesorem, který, jak velmi správně píšete, s odvahou prosazuje své vize a odmítá třetí cesty, se nemůže měřit. Vždyť je to relativista a zbabělec, který v době komunismu odpočíval na Mírově, zatímco pan Profesor za nás všechny už tehdy trpěl coby subalterní úředník v bance a pak v Prognostickém ústavu, který si k předpovídání budoucnosti socialistického zřízení zřídil ÚV KSČ. Pan Profesor, jak správně, ale opravdu správně píšete, učinil náš národ hrdým na náš intelektuální potenciál, takže nemusíme podlézat velmocím. Abych šel příkladem, vrátím své americké diplomy a v životě už neřeknu „Evropská unie“ bez toho, aniž bych ty nechutné socialistické byrokraty v Bruselu pořádně neosolil.
Též jsem chtěl Vám, vážení příznivci pana Profesora, slíbit, že kdyby se Vaše strana stala po zásluze opět vůdčí silou naší společnosti, zapojím se pro jistotu aktivně do Vašeho budovatelského úsilí a naučím se myslet jinak—třeba hlavou i srdcem! A kdyby nám vítr zase sfoukl tu velikánskou podobiznu pana Profesora, až bude od Stalinova bývalého pomníku zhlížet dolů na nás, duševní prcky, rád přidám ruku k dílu při vztyčování podobizny nové, ať už máme stavební povolení nebo ne. Nebojte se. Tentokrát dokážeme, že to dokážeme!
Váš, Jiří Pehe
MF Dnes – 29. 6.2001