Unie svobody si zvolila nové vedení, které má nemalé ambice. Nová předsedkyně Hana Marvanová se dokonce netají tím, že chce US dovést k volebnímu vítězství. K dobrému volebnímu výsledku, ať už v rámci čtyřkoalice nebo na vlastních nohou, by US skutečně nemusela mít daleko, ale pouze za předpokladu, že si konečně udělá jasno, čím je.
Politické činy US zatím jenom potvrzují ironická slova Václava Klause, který nové vedení US, a potažmo celou stranu, označil za jakési „politické béčko ODS“. Ačkoliv ve skutečnosti většina áčka ODS odešla v roce 1998 právě do US, ta se, z těžko vysvětlitelných důvodů, chová jako béčko.
Začalo to už v na jaře roku 1998, kdy US, která v té době odvozovala svou identitu a legitimitu jedině a pouze z protestu proti tomu, co se dělo v ODS a vůdcovskému stylu Václava Klause, začala koketovat s možnou povolební koalicí s ODS. Toto byl první krok ke statusu béčka. Druhým krokem pak bylo umíněné, ideologicky motivované, odmítání koaliční spolupráce se sociální demokracií a lidovci po volbách v roce 1998. Někteří vedoucí unionisté prostě tehdy nepochopili, že hlavním úkolem US nebylo vyrovnávat si účty s Milošem Zemanem a jeho stranou, ale zúčtování s Václavem Klausem a tou ODS, kterou po odchodu rebelů reprezentoval.
Ani dnes, rok před volbami a po zvolení nového vedení, zatím US nepřesvědčuje, že by věděla,, že hlavní dělící čára v české politice nevede mezi tzv. pravicí a tzv. levicí. Zatímco průměrný občan nad tímto dělením politiky už jen znuděně zívá, US urputně trvá na ideologických nálepkách. V důsledku toho se i nadále vymezuje především proti ČSSD, a dokonce její vztah k lidovcům působí občas více jako tichý souboj něž jako veřejně deklarované spojenectví.
Nic proti ideovým zásadám. Demokratický systém by nám byl k ničemu, kdyby všechny strany říkaly to samé. Potíž je v tom, že hlavní dělící čára v české politice v současnosti nevede mezi stranami, které mají buď „pravicové“ nebo „levicové“ názory na daně, rozpočet, vzdělávací systém či důchodové zabezpečení. V těchto oblastech by se jistě bylo možné mezi tzv.pravicovými stranami a ČSSD domluvit na kompromisech. Ta koneckonců nejenom dokončením privatizace bank ukázala, že může dělat reformní politiku, o které pravicové strany jen mluvily. Skutečná dělící čára vede mezi stranami, které jsou jednoznačně pro náš vstup do Evropské unie a pro otevřenou společnost, a stranami, které si vstup do EU de facto nepřejí a demokracii oklešťují.
Není vůbec náhodou, že ODS po zvolení Marvanové začíná oprašovat argumenty o sjednocení české pravice. Údajná „pravicová“ programová příbuznost ODS a US je prý důležitější než rozdíly obou stran v názorech na EU. Ve skutečnosti je to přesně naopak. „Pravicovost“ ODS je dnes už jen populismem provinciálních konzervativců, zatímco US ještě stále aspiruje být reprezentantem liberálních idejí a otevřenosti vnějšímu světu, včetně vstřícnosti vůči našemu členství v EU. Tedy dvě nespojitelné polohy.
Co ovšem vidíme v praxi? Zatímco ODS pilně masíruje veřejnost svou protievropskou rétorikou, která může mít pro ČR katastrofální následky, US, i s novým vedením v čele, utrácí většinu své energie na to, aby se profilovala jako nesmiřitelný kritik ekonomické politiky a dalších „zhoubných“ činů ČSSD. Vnímaví občané přitom nemohou nesouhlasit s argumentem Vladimíra Špidly, že velké zadlužení, které je ČSSD vyčítáno, bylo do značné míry způsobeno chybami předešlých vlád. Jinak vláda ČSSD udělala mnoho dobrého, včetně velkého přiblížení ČR k EU. Její největší selhání lze najít nikoliv oblasti hospodářské, ale spíše v oblasti vzdělání a ve zpackaném boji proti korupci (částečně zapříčiněném zabetonováním poměrů po uzavření opoziční smlouvy s ODS).
Za evropské ideje a naše členství v EU, a potažmo tedy za skutečný budoucí osud naší země, tak viditelně bojují jen politici ČSSD a lidovců. US, která by měla důsledně odporovat každému protievropskému výkřiku ODS (a vymezovat se tak proti této straně) opět selhává, pokud jde o hledání své vlastní „parkety“ na politickém kolbišti. Voliče, kteří nesympatizují s ČSSD nebo lidovci, ale jsou výrazně pro EU, nechává US zcela na pospas Klausovi.
Je pravda, že pokud by se US vymezila právě podle oné dělící čáry, kterou reprezentuje náš zájem na vstupu do EU, ocitla by se pravděpodobně po příštích volbách ve spojeneckém svazku nejen s lidovci ale i s ČSSD. Pokud by ale toto spojenectví dokázalo zabránit ODS, aby definitivně vykolejila naše směřování do EU, byl by to z historického pohledu počin mnohem důležitější než to, zda již v příštím volebním období budeme mít penzijní a daňové systémy podle představ „pravice“.
Právo – 9. 7. 2001