Diskusi o čtyřkoaličním návrhu, aby byl prezident v budoucnosti volen přímo lidem, bude těžké zúžit jen na věcné argumenty a oddělit ji tak od politických motivů příznivců i odpůrců přímé volby. Voliči, z nichž tři čtvrtiny si přímou volbu přejí, se během diskuse o návrhu čtyřkoalice stanou terčem mohutného náporu politické demagogie. Strany budou své politické motivy schovávat za odborné argumenty, ačkoliv ve skutečnosti budou mít pro přijímání či odmítání přímé volby často velmi konkrétní politické důvody.
Čtyřkoaliční poslanci i senátoři přímou volbu podpoří už proto, že čtyřkoalice je předkladatelem návrhu. Ačkoliv předáci čtyřky přesvědčivě argumentují ústavními a systémovými hledisky, voličům by nemělo uniknout, že čtyřkoalice návrh předkládá především z politických důvodů. Je tak totiž nejen možné poměrně levně získat politické body, ale navíc kandidáti, které by asi podporovala čtyřkoalice (například Petr Pithart, Otakar Motejl či Josef Jařab) by v přímé volbě měli mít poměrně dobré šance uspět.
Návrh podpoří i komunisté, a to nejenom proto, že obhajují zavádění prvků přímé demokracie do demokracie zastupitelské. Předvolební kampaň jejich kandidáta by byla dobrou šancí pro stranu se zviditelnit a „zlidštit“ například podporou pro neideologického, veřejně uznávaného sympatizanta.
Občanská demokratická strana bude proti přímé volbě. Oficiálně proto, že je údajně proti přímé demokracii, nebo proto, že by přímé volby mohl zneužít nějaký demagog. Ve skutečnosti proto, že Václav Klaus, který je silně podporován čtvrtinou voličů, ale stejně silně neoblíben u zbylých tří čtvrtin, by měl v přímé volbě pramalé šance být zvolen.
ODS může po právu argumentovat, že přímá volba je jen špatně zastíraným pokusem odstavit Klause. Čtyřkoalice by vypadala licoměrně, pokud by předstírala, že tomu tak ani trochu není. Spíše by měla občanům trpělivě vysvětlovat své politické motivy. Tedy například skutečnost, že po zkušenostech s opoziční smlouvou, které ukázaly, že Klaus je schopen si vyhandlovat podíl na moci za jakoukoliv cenu, je v zájmu občanů, aby pozice hlavy státu, která reprezentuje nás všechny, zůstala ušetřena podobných politických obchodů. Jestliže předseda ODS skutečně věří v pravidla fair play, jak o tom často mluví, měl by být připraven se o pozici prezidenta utkat v přímé volbě, a nesnažit se jí získat například tak, že se domluví za scénou o podpoře pro sebe třeba se stranou, na které nenechal během volební kampaně nitku suchou.
Z postojů jmenovaných politických stran vyplývá, že změny způsobu volby prezidenta mají v rukou sociální demokraté. Ti budou rozpolceni. Na jedné straně by přímá volba pro ně znamenala, že přinejmenším do té doby, než jejich nejpopulárnější politici, jako je Petra Buzková a Stanislav Gross, dosáhnou „prezidentského“ věku čtyřiceti let, by neměli volitelného kandidáta. Šance Miloše Zemana být zvolen v přímé volbě by sice asi byly vyšší než šance Klausovy, protože za Zemana by se nakonec postavila většina všech levicových voličů, ale šance Zemana získat na svou stranu nezbytnou nadpoloviční většinu populace by i tak byly poměrně malé . Na druhé straně by podpora přímé volby ze strany ČSSD zvýšila popularitu této strany u levicových voličů, kteří přímou volbu podporují mnohem více než například voliči ODS.
Je též možné zaslechnout argumenty, že změna způsobu volby prezidenta má umožnit Václavu Havlovi, aby zůstal ve funkci dalších pět let. Čtyřkoalice je už vyvrátila tím, že ve svém návrhu na změnu způsobu volby ponechává v platnosti ustanovení, podle kterého prezident může v úřadu setrvat pouze dvě konsekutivní funkční období. Zajímavé na těchto argumentech je spíše to, že kritici Havla, kteří neustále zdůrazňují, jak špatným prezidentem Havel je, evidentně uznávají, že pokud by Havel mohl kandidovat v přímé volbě, byl by jasným favoritem.
Čtyřkoalice má šanci se svým návrhem uspět především proto, že přímá volba dává politický smysl pro většinu stran, s výjimkou ODS. Strany mohou z podpory návrhu, který schvaluje většina občanů, jenom profitovat. Přímá volba dává smysl i z ústavních hledisek, například proto, že by racionalizovala vztahy mezi dvěma hlavami výkonné moci, prezidentem a premiérem, kteří oba za své funkce v současnosti nelogicky vděčí téže instituci–parlamentu. Návrh čtyřkoalice sice může vypadat jako populistické gesto, ale není důvod, proč by se tato politická formace za něj musela stydět. Neměla by ovšem hrát pokryteckou hru a předstírat, že jí jde jenom o obecné principy, které nemají nic do činění s konkrétní politickou situací u nás.
Hospodářské noviny – 11. 7. 2001