Jedním ze společných jmenovatelů článků, které byly v minulých měsících publikovány v LtN v reakci na přetištění zkrácené verze mého projevu na posledním česko-německém setkání v Jihlavě (LtN, č. 16, 2001) je, stejně jako při jiných podobných výměnách názorů, snaha odvést diskusi od našich historických provinění k proviněním druhých a vytvořit obraz nás, Čechů, coby pouze pasivních obětí historických okolností. Diskuse o našem odsunu sudetských Němců tak opět degeneruje do diskuse o zvěrstvech a proviněních Němců. Ačkoliv o těch je samozřejmě nutné mluvit a připomínat si je jako jednu z největších kalamit 20. století, snažíme-li se vypořádat s temnými stránkami vlastní historie, měli bychom se věnovat především svým proviněním. Tvrdošíjné svádění viny za naše provinění na ty druhé, či podmiňování našeho vlastního vypořádání se s minulostí jednáním druhých (například některých sudetoněmeckých organizací) je projevem mentální nedospělosti.
Například Alena Wagnerová (LtN, č. 32), ve snaze převést diskusi především na sudetské Němce, mi podsouvá, že jsem o německém vyrovnání s minulostí tvrdil věci opačné, než je údajná historická pravda. Ve svém projevu jsem se mechanismy, které Němci použili k vypořádání s minulostí, přitom vůbec nezabýval. Pouze jsem konstatoval, že tak učinili, a tvrdil, že tak musíme učinit též, pokud se chceme stát skutečně demokratickým evropským národem. Netvrdil jsem přitom, jak namítali někteří kritici, že se Němci stali demokratickým evropským národem pouze díky svému vypořádání s minulostí. Je jasné, že příčin bylo více, včetně nemalé role USA při budování demokratického systému v Německu.
Mluvil-li jsem o Německu, měl jsem samozřejmě na mysli západní demokratické Německo. Ve východní části Německa žádné vyrovnání s nacistickou minulostí až do pádu komunismu neproběhlo, což je též jeden z důvodů, proč je dnes tato část Německa semeništěm neonacismu. K vyrovnání nedošlo ani v Rakousku. Dovolil bych si tvrdit, že fenomén Haider a problémy s ním spojené mají do značné míry co do činění právě s tímto selháním Rakouska.
V přetištěné verzi se naneštěstí neobjevilo to, co zaznělo v nezkráceném projevu Jihlavě–tedy že vyrovnání s minulostí v Německu vlastně začalo až v šedesátých letech. Dodal bych, že zákonitě. S historií se pravdivě může jen těžko vyrovnat ta generace, která je, lidově řečeno, sama namočená v těch činech, s nimiž je třeba pravdivě zúčtovat. U nás pravdivá diskuse o válečných a poválečných událostech nemohla začít v šedesátých letech, protože komunismus, stejně jako ve východním Německu, podobnou diskusi znemožnil. Otevřená diskuse byla oddálena o čtyřicet let a je nyní navíc svázána s vyrovnáním se s historií komunistickou.
Dovolím si předpovědět, že diskuse o obou temných stránkách naší historie–chování za války (i těsně po ní) a o době komunismu—tak skutečně začne až zhruba jednu generaci po pádu komunismu. Pokud vše nezameteme pod koberec jako Rakušané, uskuteční jí, stejně jako v Německu, až generace „synů a dcer“ těch, kteří v oné historii, s níž se je třeba vypořádat, aktivně účinkovali. Teprve až se pravdivě podíváme na stinné stránky naší historie v letech 1939-1989, budeme také schopni skutečně ocenit i její světlé stránky—například hrdinství těch, kteří proti oběma totalismům bojovali.
Wagnerová správně připomíná nesrovnatelnost historické zátěže Němců a Čechů. Jinými slovy, jejich zločiny byly mnohem obludnější než naše. O to ovšem bylo složitější a obdivuhodnější německé vyrovnání s minulostí. To, že demokratické západní Německo tento úkol víceméně zvládlo, nemohou zpochybnit ani poukazy na existenci skupin (jako jsou některé radikální sudetoněmecké organizace), které se s historií pravdivě vypořádat odmítly. Zároveň je ovšem nutné zdůraznit, že ačkoliv tyto skupiny odmítají zaujmout kritické postoje k činům sudetských Němců v době nástupu Hitlera, k politice Konráda Henleina, či k Mnichovu, ještě vůbec to neznamená, že nemohou mít pravdu, když kritizují nespravedlnost a nedemokratičnost samotného aktu vyhnání. Nám, Čechům, nijak nepomůže, když se budeme snažit balvanu špatného svědomí zbavit tím, že začneme mluvit o německých proviněních, která naše jednání vyrovokovala.
Protože jakákoliv kritická zmínka o odsunu vyvolává velmi iracionální reakce, často zaobalené do nejasného, alibistického jazyka, záměrně zopakuji to, oč mi šlo v mém jihlavském projevu ve velmi jednoduchých tezích.
1. O co, podle mého soudu, při vyrovnáni s minulostí jde , je cosi, co bych nazval „hygiena demokracie“—potažmo tedy o naše snahy stát se opět skutečně (západo)evropským národem. Demokracie nemůže skutečně prosperovat, pokud je založena na lži. Jestliže budeme i nadále lhát o své minulosti, nebo temné stránky historie zlehčovat sváděním viny na jiné národy, či poukazováním na historický kontext (v němž údajně nešlo jednat jinak), bude naše demokracie stát na vratkých základech.
2. Není možné obhajovat historické činy, které byly založeny na totálním popření těch hodnot, na nichž má stát naše současná demokracie. Naše demokracie bude chatrná, pokud budeme i nadále obhajovat námi provedené masové etnické čistky, založené na principu kolektivní viny; pokud budeme alibisticky poukazovat na to, že nám k vyhnání dali zelenou spojenci (což mimochodem není úplně pravda); pokud budeme tvrdit, že se jednalo o oprávněnou reakci na zvěrstva Němců; nebo pokud se budeme utěšovat tím, že není možné posuzovat tehdejší události dnešními měřítky.
3. Demokracie nemůže za žádných okolností vycházet z principu kolektivní viny, neboť stojí a padá s principem individuální svobody a tím i individuální odpovědnosti. Česká demokracie si odsunem založeném na kolektivní vině pomohla vykopat hrob. Bylo to stalinské řešení, nikoliv řešení demokratické.
4. Žádná demokracie nemůže jako trestu použít vyhání svých vlastních občanů. Argument, že sudetští Němci přeci přijali říšské občanství a tudíž občany Československa přestali být, je pokrytecký nejenom proto, že se sudetských Němců nikdo neptal, zda chtějí být občany Československa, když byl tento stát vytvořen v roce 1918. Je pokrytecký i proto, že obnovení Československa po válce bylo založeno na fikci právní kontinuity předmnichovského Československa a obnoveného státu po válce. Nikdo se navíc nenamáhal od sudetských Němců vyzvědět, kolik z nich přijalo říšské občanství pod nátlakem.
5. Žádná demokracie nemůže být založena na primitivní filozofii pomsty—v případě odsunu navíc použité v masovém měřítku, v jehož rámci se nikdo nenamáhal rozlišovat mezi viníky a nevinnými. Obhajovat odsun tím, že jsme tak pomstili sudetským Němcům za jejich podíl na rozbití Československa, či že pomstou na sudetských Němcích jsme splatili Německu jako národu to, co nám Němci během války natropili, je argument patřící do nedemokratických kultur. To, že tento argument, jakož i uplatnění principu kolektivní viny, ještě stále obhajujeme, bohužel jen ukazuje, jak hluboko naše kultura prosákla byzantsko-bolševickým myšlením, které u nás vládlo čtyřicet let.
Literární noviny 35 – 27. 8. 2001