Obludný teroristický útok na Spojené státy vyvolal celou škálu reakcí, od bezmocného hněvu a smutku, až po „svalnaté“ reakce jestřábů, kteří by nejraději pro jistotu srovnali velké části islámského civilizačního okruhu se zemí na principu kolektivní viny. I v České republice jsme si již mohli přečíst nebo vyslechnout paušalizující soudy, ať už ve vztahu k možným pachatelům teroristického útoku na USA nebo ve vztahu k domácím intelektuálním „disidentům“, kteří se nezařadili okamžitě do šiků siláckých řečníků, kteří mají o všem naprosto jasno.
Ti, kteří si dovolili upozornit na možné širší příčiny terorismu (aniž by útok na USA jakkoliv omlouvali), jako jsou například politicky nezvládnutý proces globalizace, či obrovské ekonomické a sociální rozdíly mezi bohatým Západem a chudým zbytkem světa, se v minulých dnech dostali do mediální palby některých komentátorů, jako je například Martin Zvěřina v Lidových novinách, či Tomáš Marek v Hospodářských novinách. Korunu všemu nasadil poradce Václava Klause Ladislav Jakl, který ve stylu Ramba v MfD černobíle rozdělil český intelektuální svět na dva tábory. Do pytle těch špatných, kteří svými komentáři a dalšími veřejnými projevy údajně napomáhají podobným útokům na demokracii, jako byl ten v USA, zařadil pestrou škálu osobností, od ekologických aktivistů, přes různé intelektuály, až po antiglobalisty.
Ukázalo se, že Jaklův článek byl jen přípravnou palbou pro Václava Klause, který v nedělní Sedmičce učinil totéž, neváhaje dokonce jmenovat několik autorů, kteří podle Klause „spolu s mnoha dalšími“ svými názory vytvářejí živnou půdu pro to, co se stalo v USA. Klaus tak hodil do jednoho pytle významného masarykovského filozofa Erazima Koháka, komentátora Práva Jiřího Hanáka, teologa Ivana O. Štampacha, vrhače dlažebních kostek na protiglobalizačních shromážděních, ekologické aktivisty a potažmo i teroristy, kteří zaútočili na Spojené státy. Všichni jsou prý částí téhož ledovce, jehož je terorismus jen vrcholkem.
Teroristický útok na USA byl nepochybně útokem na demokracii. Útokem na demokracii jsou však i zjednodušující, paušalizující soudy, které vyslovují někteří naši intelektualní a političtí Rambové o těch, kteří si dovolují vidět realitu v jiných souvislostech než oni. Potíž s českými Ramby, na rozdíl od těch amerických, je ovšem nejenom skutečnost, že ti čeští jsou historicky většinou stateční zrovna na straně toho, kdo má u pasu větší kolt, ale i to, že jejich vidění demokracie je prosto jakýchkoliv odstínů.
Nechápou, že demokracie je o to silnější, oč je názorově pestrobarevnější. A že je o to silnější, oč více jsou občané ochotni se za své názory v rámci právního státu angažovat. To, že někdo sympatizuje například s nenásilně smýšlejícími antiglobalizačními aktivisty, s nimiž my ostatní nesouhlasíme, vůbec neznamená, že je takový člověk nebezpečím pro demokracii,a že od něj vede přímá čára k teroristům. Když ale někdo říká, že takový člověk patří do stejného pytle s teroristy, zavání to násilnou odplatou!
Když už Václav Klaus zmínil onen ledovec, který tvoří základnu světového terorismu, možná neuškodí, když připomene, že to byl právě Klaus, kdo nebyl nijak nadšen, když Václav Havel pozval na návštěvu České republiky Salmana Rushdieho nebo Dalajlámu. A byl to právě Klaus,, který až do chvíle, než se stal po útoku v New Yorku politickým Rambem, nabádal k tomu, abychom se nikde moc do ničeho nepletli a hleděli si věcí v naší české kotlině. Není takové zbabělecké opatrnictví silnějším povzbuzením pro protidemokratické síly ve světě než filozofické úvahy Erazima Koháka, s nimiž sice nemusíme vždy souhlasit, ale které v žádném případě nejsou ani v nejměnším návodem k potlačení demokracie?
Demokracie je silný systém právě ve své zdánlivé slabosti—tedy v tom, že vytváří prostor pro všemožné názory jak jednotlivců, tak pro požadavky nejrůznějších občanských skupin. Prosadí se samozřejmě nakonec pouze ty názory, které schválí politická většina, což je dobře. Demokracie začíná být slabá v okamžiku, kdy se pod rouškou strachu o ní začnou objevovat lidé, kteří chtějí zacpat ústa svým ideovým protivníkům.
Právo – 18. 9. 2001