V reakcích na obludný teroristický útok na Spojené státy se směšuje několik rovin. Především je třeba oddělit krátkodobá řešení a řešení dlouhodobá. To krátkodobé je jasné. Západ pod vedením Spojených států, s mezinárodní aliancí za zády, se musí vypořádat nejen s těmi, kdo na USA zaútočili, ale i s režimy, které terorismus podporují. Zlikvidována by měla být pokud možno všechna výcviková střediska teroristů, o kterých výzvědné služby vědí, ať už jsou kdekoliv. Státy, které teroristům poskytují domov, peníze a cvičiště, nemají nárok na respektování své suverenity a západní spojenci by měli vážně uvažovat o tom, zda by takové režimy, od Libye až po Irák, neměli svrhnout. Mají k tomu v současnosti mezinárodní podporu.
Dlouhodobá řešení jsou složitější, protože souvisejí nejen s otázkou, čím je plozen terorismus, ale proč tolik lidí v ostatních civilizačních okruzích nenávidí Západ. Neměli bychom proto jednostranně a paušálně odsuzovat ty, kteří už nyní přemýšlejí o těchto hlubších příčinách a možných řešeních.
Je sice docela dobře možné, že někteří z těch, kteří poukazují na tyto hlubší příčiny a nabádají Západ k sebereflexi, budou chtít využít podobných úvah proti válce s terorismem, ale většina západních intelektuálů, zdá se, dobře chápe, že na řešení hlubších příčin může dojít teprve až poté, co si USA a spojenci vyrovnají účty s teroristy a jejich podporovateli.
Je Švejk mrtev?
Mnohé bude samozřejmě záležet na tom, jak se bude vyvíjet válka s teroristy. Už nyní se dá předpovědět, že pokud bude dlouhá a krvavá, a pokud USA a spojenci napadnou několik států, které terorismus podporují, mezinárodní fronta se rychle rozdrobí. Na stranu islámských států, které se spojí proti Západu, se jistě přidají pochybné režimy, jako je například čínský—i kdyby to mělo být jenom v podobě dodávek zbraní. Špatné zkušenosti Američané ovšem mají i s některými svými „spojenci“, především Francií. Bude pak záležet především na odhodlání Ameriky.
Bude zajímavé též sledovat, jak pevná zůstane podpora pro spojence v České republice. Jinými slovy: je Švejk po útoku na USA skutečně mrtev? Anebo se Švejk v naší národní povaze brzy opět probudí a naši politici a občané začnou předvádět to, čeho jsme byli svědky při bombardování Jugoslávie silami NATO?
Co po válce?
Důležitější než samotná válka s terorismem ovšem bude, jaký mezinárodní pořádek se vynoří po konci této války. Západní politici se budou muset zamyslet nad tím, zda máme proces globalizace opravdu pod kontrolou, a zdali neexistují hlubší příčiny, které budou dál plodit nenávist k naší civilizaci. Pokud se nad těmito otázkami zamýšlejí někteří intelektuálové už nyní, nemělo by to být viděno jako projev slabosti, ale naopak jako projev síly Západu–pokud nejsou takové argumenty používány k relativizování nutnosti rozhodného vojenského zásahu.
Terorismus má mnoho příčin—od ideologických přes náboženské, až po nacionalismus a chudobu. Existuje nejenom v nezápadních civilizacích ale i v nitru západní civilizace-—například v Severním Irsku nebo Baskicku. Ale stejně jako nevyhladíme terorismus v Irsku, když se nám podaří zlikvidovat část IRA, stejně tak nevyhladíme terorismus v nezápadních civilizacích, pokud se nepodaří alespoň částečně vyřešit hlubší příčiny nenávisti vůči Západu.
Pokud Západ nechce být v budoucnosti obleženou baštou, ne nepodobnou čtvrtím bohatých v některých jihoamerických zemích, kde bohatí žijí odděleni vysokými zdmi a samopalníky od chudáků, které vnímají jako nebezpečnou „lůzu“, bude třeba přemýšlet o tom, co dělat poté, co se teroristům odplatíme.
Jestliže připustíme, že jedním z důležitých zdrojů nenávisti vůči Západu jsou obrovské sociální, vzdělanostní a ekonomické rozdíly mezi naší civilizací a těmi ostatními, zdá se, že jednou z dopovědí (i když samozřejmě nikoliv universální, neboť terorismus nevyrůstá jen z chudoby) by měla být snaha vytvořit účinnější systém globální ekonomické, ekologické, vzdělanostní a zdravotnické solidarity, který by pomohl zmíněné rozdíly zmenšit.
Tažení za demokracii
Související otázkou je otázka demokracie. Současné tažení proti terorismu by mělo jednoznačně být i tažením za demokracii. Západ by se měl už konečně přestat stydět za důsledné prosazování—a to celosvětově—svého největšího vynálezu, tedy demokracie. Když už západní spojenci jdou do války, měli by se snažit nejen důsledně porazit režimy, které terorismus plodí nebo podporují, ale měli by se také pokusit tyto státy přivést na cestu demokracie—například metodami podobnými těm, které byly použity v Německu a Japonsku po druhé světové válce. Pokud by například došlo v rámci plánované odplaty vůči teroristickým režimům k okupaci Iráku, nebude mít spojenecká akce v dlouhodobém výhledu velký smysl, pokud v Iráku nebude zároveň nastolena demokracie. To může vyžadovat přítomnost západních armád po dlouhá desetiletí a ekonomickou i jinou pomoc, stejně jako tomu bylo v Německu nebo Japonsku.
Podívejme se na příklad Japonska. Ukazuje se, že Západ může demokracii zvenčí skutečně nastolit pouze v těch zemích, které nejprve vojensky na hlavu porazí a kde pak důsledně udržuje politickou a hospodářskou demokracii. K tomu dává současné vojenské tažení jistou příležitost, ale je třeba být důsledný. Díky nedůslednosti se toto například plně nestalo na Balkáně, takže demokratické instituce se tam zakořeňují jen velmi pomalu a velká část západní finanční pomoci zmizela v černých děrách korupce a kapsách mafie. Japonsko nemělo žádnou tradici demokracie, mělo jen určitou tradici soukromého podnikání. Mělo též velmi odlišné kulturní a náboženské tradice než Západ. Podařilo se jej přeměnit v prosperující demokratickou zemi především proto, že se Američané nebáli Japonsko dlouho okupovat, ekonomicky mu pomoci, a dlouhá léta dohlížet na vývoj japonské demokracie. Díky příkladu Japonska pak podobnou cestu následovaly další země v oblasti, které jsou dnes známy jako asijští tygři..
Jinými slovy: Pokud už Západ podnikne rozsáhlou vojenskou ofensivu proti teroristickým režimům, měl by se vystříhat polovičatých řešení, jako bylo například to během války v Perském zálivu, kdy irácký režim, který válku rozpoutal, nakonec zůstal u moci. A měl by se vystříhat neúplných řešení, jako je to balkánské. Polovičatost se nám vrátí jako bumerang. V zemích potrestaných Západem, avšak ponechaných bez demokracie, nepochybně vstanou z trosek rozbombardovaných měst a výcvikových táborů noví bojovníci a terorismus bude pokračovat. Jde tedy o to, aby se Západ, stejně jako tomu bylo po druhé světové válce, nebál nastolit v poražených zemích systém, který jako jediný zatím vedl ke stabilitě, míru a prosperitě—tedy hospodářskou a politickou demokracii opírající se o svobodné politické a ekonomické instituce, lidská práva, rovnost před zákonem a sociální solidaritu. Jak ukazuje příklad Turecka, Islám se s demokratickým systémem nijak navzájem nevylučují.
Je jasné, že podobné tažení za demokracii by vyžadovalo velké oběti Západu. Muselo by být doprovázeno Marshallovými plány a značným nasazením. Zdá se to ale být jediná cesta k alespoň částečnému vyřešení problému, který máme po útoku na New York a Washington před očima. Alternativou je vize Západu coby obležené bašty, na kterou podnikají útoky teroristé, a která se jim odplácí občasnými odvetnými nájezdy.
Neviditelný pes – 19. 9. 2001