Od obludného teroristického útoku na Spojené státy jsme svědky
podivných rozvah na téma, co si vlastně počít s netradičním nepřítelem, jakým jsou mezinárodní teroristé, které prý nelze jasně identifikovat. V těchto úvahách jsou teroristé vykreslováni jako lidé bez státu a pevných sídel, proti kterým jsou tradiční válečné strategie mezistátního boje neúčinné.
Ve skutečnosti jsou úvahy o tom, že máme co do činění s nějakým novým nepřítelem, který se pohybuje mimo hranice států, zcela zavádějící. Žádná teroristická organizace nefunguje v institucionálním vzduchoprázdnu. Všechny mohou fungovat pouze proto, že je podporují, ať už přímo nebo nepřímo, zcela konkrétní státy. Tyto zcela konkrétní země poskytují teroristům nejenom svá území pro výcvik, ale často i logistickou a finanční podporu.
Západní výzvědné služby vědí už řadu let, které státy terorismus podporují. Spojené státy dokonce na některé z nich uvalily sankce, které, bohužel, některé jiné západní země ignorovaly nebo porušovaly. Mezi zeměmi, které samotní Američané často označují jako teroristické režimy, jsou Libye, Súdán, Jemen, Libanon, Sýrie, Irák, Irán, Afghánistán a Pákistán. Otázkou též je, do jaké míry tyto režimy, které sponzorují terorismus, spolupracují s totalitními státy, jako je Severní Korea nebo Kuba.
Primární viníci mezinárodního terorismu jsou tedy dobře známi. Bez těchto států by teroristé, kteří nyní napadli USA, nebo kteří v minulosti spáchali jiné teroristické činy, nemohli vůbec fungovat, protože prozápadní islámské státy by jim svá území a podporu neposkytly.
Je proto poněkud absurdní tvrdit, že nevíme přesně proti komu bojujeme, nebo definici tohoto nepřítele zúžit na šéfa jedné z mnoha teroristických organizací, Usámu bin Ládina.
Jestliže Západ chce výrazně snížit šance mezinárodního terorismu na úspěch, musí se rázně vypořádat především s režimy, které teror podporují. Nasazovat mohutné armády do boje s Usámou bin Ládinem a přitom ignorovat teroristické státy, je z hlediska dlouhodobého boje proti terorismu nesmyslné. Pouze za předpokladu, že během války s terorismem, západní spojenci zbaví tyto teroristické sítě jejich zázemí v podobě států, které je podporují, lze doufat ve vymýcení terorismu.
Možná, že George W. Bush má takové tažení na mysli, když mluví o tažení nejen proti teroristům, ale i proti státům, které je podporují. Bylo by ale lepší, kdyby jeho řeč i řeč ostatních západních politiků byla jasnější. Pokud bychom byli schopni zcela jasně říci, že našimi nepřáteli jsou v prvé řadě režimy, které sponzorují terorismus (a teprve až pak vykonavatelé teroristických činů), bylo by zcela jasné, proti komu Západ vlastně vede válku. Bylo by také těžší mlžit o tom, co je třeba udělat: svrhnout režimy, které terorismus podporují a v případě nutnosti tyto země i okupovat.
Skeptici se samozřejmě zeptají: „A co pak?“ Odpověď zní: Pokud možno, nastolit demokracii podporovanou rozsáhlou ekonomickou pomocí. V následné fázi pak vybudovat mnohem efektivnější systém mezinárodní ekonomické solidarity bohatého Západu se zbytkem světa. Historická zkušenost nás učí, že demokracie je jediným zřízením, které nejen umožňuje racionální komunikaci mezi státy, ale je zároveň dostatečně vnitřně otevřené, aby něco takového, jako je výcvik mezinárodních teroristů, nemohlo zůstat dlouho utajeno. Válka proti terorismu by tedy měla být i válkou za demokracii v těch zemích, které terorismus sponzorují.
Ti, kdo tvrdí, že demokracie v islámských zemích nemá šanci se rozvinout a udržet jsou svého druhu rasisté. Podobné argumenty bylo možné zaslechnout i po druhé světové válce ve vztahu k Japonsku, kdy se Amerika rozhodla zavést demokracii v této kulturně velmi odlišné nezápadní zemi, která neměla demokratické tradice, a kde fanatičtí kamikadze též neváhali na nepřátele podnikat sebevražedné teroristické útoky. Dnes je Japonsko prosperující demokratickou zemí. I v islámských zemích je dost a dost lidí, kteří by rádi soutěžili ve svobodných volbách, mohli svobodně říkat, co si myslí, a odkázali náboženské fanatiky do patřičných mezí.
Západ by se v každém případě měl vystříhat alibistických, polovičatých řešení, jako byla například nedokonaná porážka iráckého režimu před deseti lety. To, že Saddam zůstal u moci a v Iráku nebyl nastolen pod západní kuratelou jiný, nejlépe demokratický režim, je možná jednou z příčin nedávného útoku na USA. G. W. Bush tak sklízí plody nedůslednosti svého otce. Pokud americký prezident rozmělní současné odhodlání západní veřejnosti a politiků vypořádat se s terorismem v honbě za jedním z mnoha teroristů někde v afgánských horách, Západ tuto etapu boje s teroristy opět prohraje.
MF Dnes – 26. 9. 2001