Ještě dříve než vznikla stačila se fakticky rozpadnou avizovaná nová strana Cesta změny. Kde jsou podle Vás příčiny?
Důvodu je několik. Především se v přípravném výboru té nové strany sešli lidé dvou těžko slučitelných „krevních skupin“. Jedni jsou manažeři a podnikatelé, kteří si politickou stranu představují jako jakousi akciovou společnost (kdo více dá, má více moci) řízenou manažérsky. Ta druhá skupina jsou občanští aktivisté, kteří chtěli stranu sice vnitřně spíše rozvolněnou, například způsobem, jakým fungují strany v Americe, ale zároveň demokratickou. Ty dva tábory se nakonec neshodly.
Dalším důvodem je obecná nemoc, kterou je zachvácena většina lidí ve veřejném životě v nových demokraciích, tedy nejenom u nás. Ta nemoc se dá definovat jako nadřazování osobních mocenských zájmů zájmům obecným. I zde zakladatelé nové strany ukázali, že nejsou jiní než současní politici, které chtěli porazit a nahradit.
Má vůbec v našich podmínkách šanci nějaké nová politická strana?
Bezpochyby. Vždyť některé průzkumy ukazovaly na značnou podporu veřejnosti pro Cestu změny ještě než vůbec vznikla. 80 procent občanů je nespokojeno se současnými politickými poměry, 30 procent vůbec nevolí, velká část se rozhoduje až na poslední chvíli. To jsou vše indikátory, že nová strana, která by byla slušná, dobře organizovaná a zaštítěna několika známými osobnostmi, které se v politice ještě nezprofanovaly, by měla šanci.
Naproti tomu pokročila integrace Čtyřkoalice. Považujete takové směřování za žádoucí?
Ano. Jak DEU tak ODA jsou příliš malé nejen na to, aby mohly přežít samy o sobě ale jsou malé i na to, aby byly brány vážně uvnitř Čtyřkoalice. Čtyřkoalice by se stala čitelnější pro voliče, kdyby se ty menší strany staly součástí například Unie svobody. Vyžadovalo by to možná i změnu názvu. Mě by se líbila například Koalice pro změnu. Takový název by svým způsobem zhodnotil i to, čím chtěla být Cesta změny.
Tolikrát ohlašovaný rozpad opoziční smlouvy nakonec nenastal ani devět měsíců před volbami. Kdy se ODS a ČSD rozejdou? Nezačnou místo toho pracovat na nové volební koalici?
Je to docela dobře možné. V opozičně-smluvních stranách existuje mocná vrstva lidí, která si zvykla na nejrůznější prebendy, které jim opozičně-smluvní dělení moci ve státě přineslo. Tito lidé nemají žádnou skutečnou politickou ideologii. Jejich zájmem je moc a výhody. Z jejich strany bude existovat velký tlak, aby se ta spolupráce dále udržela, neboť jinak by se musela po volbách spousta věcí změnit. Pokud jde o samotnou opoziční smlouvu, je úplně jedno, zda formálně přežije, až do voleb. Nic to nezmění na tom, že Zemanův kabinet už nikdo nesvrhne. Jedinou nevyřešenou otázkou je, zda budeme mít příští rok provizorní rozpočet nebo řádný rozpočet schválený ČSSD a ODS.
Více než polovina našich obyvatel je přesvědčena, že jednou z příčin útoků na USA je i jejich zahraniční politika. Jak vnímáte takovéto přerozdělování viny?
Oddělil bych zde otázku „vkusu“—-to jest hlásání takových názorů nyní, kdy je třeba jednoty při odvetě proti teroristům—a právo něco takového si myslet. Já osobně si například myslím, že zahraniční politika USA má s tím útokem málo společného. USA jsou prostě obecně ztělesněním všeho, co ti teroristé chtějí zničit, a teroristé by tedy zřejmě útočili, i kdyby USA měly nejlepší zahraniční politiku, jakou si lze představit. Zároveň ale respektuji právo každého přemýšlet o té situaci po svém a vyjadřovat své názory. Právě z tohoto důvodu mě velmi zarazila reakce Václava Klause a jeho poradců, kteří se v médiích nejen snažili okřikovat všechny, kdo mají jiné názory, ale dokonce neváhali je hodit do jednoho pytle společně s teroristy, když lidi, jako je Erazim Kohák, označili za jakési ideové podhoubí terorismu. To je nejen urážlivé, ale i nebezpečné.
Uspěli jsem podle Vás jako stát v událostech okolo barbarského útoku na USA nebo jsem opět zůstali jaksi pomyslně mimo NATO?
Zatím Česká republika uspěla, ale otázkou zůstává, jak dlouho nám ta politická a občanská jednota vydrží. Mě je to popravdě trochu podezřelé, když se 80 procent Čechů na něčem shodne. Ono mohutné volání „Na Afghánistán!“ mi trochu připomíná Švejkovo „Na Bělehrad!“ Až když tu knihu čteme dále, zjistíme, že to ten Švejk tak nemyslel.
Oslavili jsem státní svátek – 28. září. Posiluje tento den českou státnost nebo není důvod, aby byl svátkem?
Přiznám se, že k tomuto svátku nemám velký vztah. Svatý Václav byl postava velmi rozporuplná. Na druhou stranu chápu a respektuji, že si Češi hledají ve své historii symboly své státnosti. Svátky, které mají smysl, státnost určitě zvýrazňují.
Moravsko-slezský den – 26. 9. 2001