Když cizinec neznalý české povahy začne číst Osudy dobrého vojáka Švejka, nepostřehne hned, že Švejkovo nadšené zvolání „Na Bělehrad!“ není možná míněno zcela vážně. Vždyť Švejk se dlouho jeví jako prostoduchý hňup, který je upřímně nadšen vidinou rázné odplaty za teroristický útok na dědice císařského trůnu. Teprve později nezasvěcený čtenář pochopí, že Švejk je….no prostě Švejk! Což nám nijak neulehčuje rozhodnutí, jak to vlastně Josef Švejk opravdu myslel, když křičel „Na Bělehrad!“
Švejk se napil důkladně a pokračoval:
„Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mě strejčka, tak tady máte před držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“
Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostoduchá tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.
Po teroristickém útoku na Spojené státy, jehož hrůznost jsme mohli sledovat v přímém televizním přenosu, zaznělo z české kotliny sborově volání po solidaritě s napadeným spojencem. Téměř všichni čeští politici a osmdesát procent občanů bez jakéhokoliv stínu pochyb vyjádřili svou podporu případné vojenské akci vedené Spojenými státy. Ty o několik dnů později upřesnily adresu teroristů a z české kotliny se, opět sborově, ozvalo „Na Afghánistán!“ Pokud by se překvapující jednolitost tohoto volání opravdu potvrdila, jednalo by se o největší zlom v české národní povaze od bitvy na Bílé Hoře. Jsme ovšem v Čechách a tak bychom měli tento neuvěřitelný příběh číst trochu jako Haškův román—opatrně. Brzy se ukáže, kdo to myslel skutečně vážně a kdo je…nuže Švejk! Což nám nijak neulehčí rozhodnutí, jak to ti švejci mezi námi opravdu myslí.
A dobrý voják Švejk šel skromně v průvodu ozbrojených ochránců státu. Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel:
„Na Bělehrad! Na Bělehrad!“
A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezertéra.
Věci jsou o to složitější, že od dob Švejka se v české národní povaze usadily i jiné postavy z panoptika dvacátého století, například Masaryk, Beneš, Stalin, Gottwald, Dubček, Husák, Havel, Klaus…Každý Čech, jak se zdá, může být v daném okamžiku tím či oním, někdy i několika najednou. Když zvolá „Na Afghánistán!“ Masaryk nebo Havel v nás, není to nezbytně to samé, jako když totéž v nás zvolá Beneš nebo Klaus. A pak ještě zbývají Stalin, Gottwald, Dubček, Husák. A samozřejmě Josef Švejk.
“Může být,” pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc Vám neřeknu.“
Během leteckých útoků Severoatlantické aliance na bývalou Jugoslávii v roce 1999, byla podpora Čechů (snad jen s výjimkou Řeků) pro tuto akci spojenců stabilně nejnižší ze všech členských zemí NATO. Jen jeden vrcholový politik se choval jako Masaryk. Jiní mluvili o NATO jako o „krvežíznivých troglodytech“, další litovali Bělehrad, ostatní prostě švejkovali. O dva roky později je podle průzkumů veřejného mínění podpora téhož národa pro odvetu vůči teroristům nejvyšší mezi členskými státy NATO (s pochopitelnou výjimkou USA). Na první pohled, naprostá většina občanů a politiků v sobě našla Masaryka a zapomněla na Švejka. Je ale Švejk skutečně mrtev?
“Já, pánové,” hájil se Švejk, “nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec, můžete se zpravit v kanceláři jedenadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně.”
Na odpověď, zda Švejk skutečně zemřel, si budeme muset počkat. Jisté je, že v naší národní povaze dále žijí Stalin, Gottwald i Husák. Nezklamala zejména fronta pravicových svazáků, jejichž myšlení, řečeno řečí Švejkovou, bylo během normalizace znormalizováno tak, že už je těžko něco odnormalizuje. Svazáci nám vyprávěli o tom, jak je zase po dlouhé době vše jasné natolik, že ti, kteří říkají něco jiného, jsou jen odporní intelektuálští kavárenští povaleči. Někteří svazáci hlasitě okřikovali všechny, kdož si dovolili uvažovat o tom, proč někdo může nenávidět Západ tak, že je ochotný spáchat tak hrůzný sebevražedný teroristický útok, jaký byl ten v USA. „Jste odporní slaboši, když si kladete zbytečné otázky“ řekli svazáci rezolutně intelektuálským slabochům. A pravili to stejným hlasem a tónem, který naposledy měli v dobách, kdy jejich ideový vůdce neomylně vedl české hospodářství ke kapitalistickým zítřkům podle příruček z devatenáctého století. Jejich hlasy se na několik let ztišily, když svět zjistil, že vůdce neví, co dělá. Ale nyní konečně zase ožili, povzbuzeni černobílostí nové pravdy.
Vůdce se také probudil. Zatímco jeho masarykovské volání za obranu naší civilizace ještě hřmělo z televizních přijímačů, vůdcův hlavní fámulus již, podobně jako Bretschneider, kádroval dokonce i ty, kteří sice též křičeli „Na Afghánistán!“, ale možná nekřičeli tak silně, jak by měli, nebo spíše jen opatrně šeptali, nebo sice křičeli silně, ale zároveň říkali: „Pozor, věci nejsou tak jednoduché!“ Stranický vůdce sám pak promluvil v televizi o jakémsi ledovci, jehož špičkou jsou teroristé, ale jehož základnu tvoří všichni, kdož říkají, že věci nejsou jednoduché. Mluvil opět, stejně jako před lety, o levicovém nebezpečí, a jeho svazáci mu konečně opět rozuměli. Ačkoliv v minulosti vůdce neproslul odvahou a rozhodně nesouhlasil například s tím, aby do jeho země cestoval jistý spisovatel, na něhož jistý teroristický režim uvalil smrtelnou klatbu, tentokrát konečně jasně ukázal, kterou civilizaci vlastně podporuje. „Na Afghánistán!“, hřměl ten Švejk na první straně románu.
„Myslím,“ řekl Švejk, „abychom se na všechno dívali z poctivější stránky. Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemýšlí.“
Vůdce a jeho fámulus k nám promluvili o prostých, leč mocných hodnotách naší civilizace. Tou nejvyšší je starý dobrý kapitalismus, pravili, ten je zárukou našeho štěstí. Právě na toto štěstí útočí teroristé a spolu s nimi všichni, kdo tvrdí, že se nám toto naše štěstí možná trochu vymklo z rukou, anebo, že bychom si neměli nechávat materiální plody tohoto štěstí jen pro sebe, pokud se chceme vyhnout dalším útokům těch méně šťastných. Ti, kteří s vůdcovým výkladem historie nesouhlasí, byli vůdcem promptně odesláni, společně s teroristy, na pomyslný ledovec, který je třeba potopit. Proč? Příští rok, budou se konat supervolby, vysvětlil už nám přeci několikrát vůdce.
Hle, Afghánistán se ukázal být volební kampaní, potopení ledovce novou mobilizací! Že by Švejk v Čechách přece jen nebyl mrtev? Že by vůdcovo „Na Afghánistán!“ mohlo znamenat, docela švejkovsky, například „Na Sněmovnu, na Hradčany!“? Necháme se překvapit. Nezapomínejme ale přitom, že se náš román od Haškových časů trochu rozrostl, a že do něj připisovali třeba Solženicyn, Huxley, Heller, Orwell a Havel. Právě proto nás při vůdcově mobilizačním švejkování o ledovcích obývaných společně teroristy a vůdcovými ideovými nepřáteli může i trochu mrazit.
Literární noviny – 26. 9. 2001