Čtyřkoalice, která byla dlouho tipovaná různými průzkumy za vítěze voleb, devět měsíců před volbami jakoby zmizela z politického kolbiště. Navzdory tomu, že tři ze čtyř stran koalice si zvolily nové, atraktivnější předáky, čtyřka se stále více propadá do nitra sebe samé. Někteří čtyřkoaliční politici tuto politickou introverzi vysvětlují nejenom veřejnosti dobře známými problémy ve vztazích mezi čtyřmi stranami, ale i složitými jednáními o obsazení společných kandidátek.
Kvůli tomuto technicistnímu handrkování o posty ovšem mezitím ujíždí celé formaci vlak voličské podpory. S výjimkou návrhů ústavních zákonů na přímou volbu prezidenta a zúžení imunity poslanců, čtyřka už několik měsíců nenastolila žádné velké téma pro veřejnou diskusi. Taková témata jsou formulována některými sociálními demokraty a, především, předsedou občanských demokratů Václavem Klausem. Ten již dávno pochopil, že roli stranického předáka nelze omezit na nekonečné diskuse uvnitř strany o věcech, které veřejnost vůbec nezajímají. Na to má tým stranických dělníků. Klaus pochopil, že jeho rolí je nastolovat zásadní témata a určovat tak obsah i tón veřejného diskursu.
V tomto kontextu není téměř důležité, zda má Klaus vždy pravdu, či zda s ním většina veřejnosti souhlasí či nesouhlasí. Důležité je, že se diskuse odehrává pod jeho taktovkou. Není pak divu, že navzdory jeho neoblibě u poměrně velkého počtu voličů je Klaus vnímán jako přirozená politická autorita, kterou si lidé umí představit, i když třeba s nechutí, jak ve funkci předsedy vlády tak v úřadu prezidenta.
Zejména pokud jde o schopnost ovládat veřejnou diskusi, vypadají čtyřkoaliční předáci jako amatéři nejen ve srovnání s Klausem ale i s Milošem Zemanem, a stále více i s Vladimírem Špidlou. Nechali si vnutit roli těch, kteří pouze reagují na činy soupeřů. Pokud chce čtyřkoalice ještě stále vyhrát volby, jak tvrdí, musí co nejrychleji přejít do ideové ofenzívy. Jestliže to dokáže, její volební vyhlídky nemusí být špatné už proto, že většina občanů zatím ještě stále vnímá právě čtyřku jako jedinou skutečnou demokratickou opozici—na rozdíl od ODS, která je svázána s vládou opoziční smlouvou.
Čtyřkoalice především potřebuje dvě nebo tři silná témata, pod jejichž vlajkou může jít do voleb. Potřebuje též jednoho nebo dva viditelné vlajkonoše, kteří budou tato témata komunikovat voličům stylem, kterým
dokáže svá témata až do omrzení prodávat veřejnosti právě Klaus. Několik stěžejních témat se přitom nabízí samo.
Tím prvním je naše směřování do Evropy. Na tomto tématu se čtyřka může zřetelně vymezit jak proti euroskeptické ODS, tak proti ČSSD, která sice náš vstup do EU podporuje, ale proces přistupování zredukovala na technologický proces, kterému málokdo rozumí. Ve světle nechuti, kterou má většina evropských politiků vůči Klausovi se čtyřkoalici, která koneckonců bude soupeřit o hlasy především s ODS, přímo vnucuje srozumitelný slogan typu „Buď s Klausem nebo s námi do Evropy!“
Druhým veřejnosti naprosto srozumitelným tématem je boj s korupcí. Vždyť právě v této oblasti vláda ČSSD, navzdory svým slibům, zoufale selhala. Opoziční smlouva, jak znovu ukázal nedávný příklad dělení prebend mezi ODS a ČSSD v dozorčí radě konsolidační agentury, korupci jenom prohloubila. Akce „čisté ruce“ se díky opoziční smlouvě stala akcí „ruka ruku myje“. Pokud by čtyřkoalice důsledně vystupovala jako záruka toho, že za její vlády bude boj proti korupci prioritou, a že rozbije korupční vazby vzniklé díky opoziční smlouvě, měla by na své straně velkou část veřejnosti.
Třetím velkým tématem je otázka prezidentství. Čtyřkoalice by měla nejen neúnavně vysvětlovat, proč navrhuje přímou volbu prezidenta, ale také se jasně distancovat od postojů ODS a ČSSD, které obě tvrdí, že odpověď na otázku, kdo bude příštím prezidentem, lze začít hledat až po parlamentních volbách. Ve skutečnosti po volbách už bude pozdě, neboť
bude-li otázka prezidentství závislá jen na výsledcích voleb, prezidentem se stane buď Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Čtyřkoalice by měla jasně trvat na tom, že prezidentský úřad nemůže být předmětem povolebních handlů ve stylu „vy nám dáte tuto pozici, a my vás zase tamtu“.
Velkým tématem pro čtyřkoalici by se, paradoxně, mohla stát i její vnitřní struktura a název. Pokud by se čtyřka dokázala zeštíhlit na dvě nebo tři stany, nabízí se například názvy, jako je Koalice pro změnu nebo Koalice pro Evropu. Už tyto samotné názvy by rezonovaly s přáním velké části veřejnosti, aby volby přinesly změnu současných poměrů. Navíc by si tak čtyřka symbolicky osvojila to, co měla reprezentovat nová strana Cesta změny.
Hospodářské noviny – 4. 10. 2001