Projev prezidenta Václava Havla 28. října vyvolal celou škálu zuřivých reakcí. Shrňme hlavní námitky. Prezident zneužil státního svátku ke kritice svých politických oponentů. Opět si vyřizoval účty s Václavem Klausem, zejména když tvrdil, že pod kapitalistickým nátěrem současnosti se často skrývá komunistická mentalita minulosti, která svádí mnohé politiky k tomu, aby z pozic jediných majitelů pravdy vysvětlovali složitý svět jednoduchými poučkami a zároveň okřikovali všechny, kdo se odváží myslet nezávisle. Když už prezident, který v této zemi prezidentuje od pádu komunismu, kritizuje podíl politiků na neschopnosti společnosti vyrovnat se s minulostí, měl by kritizovat i sám sebe. Havel nemá co obviňovat občany z kolaborace s komunistickým režimem, protože většina občanů se snažila jenom přežít. Prezident, který kritizuje politiky za pýchu, se sám chová povýšeně, když národ ve svých projevech pořád jen peskuje a udílí rady.
Z reakcí na Havlův projev vyplývá několik zajímavých zjištění. Především se zdá, že česká společnost je mentálně rozdělena na post-normalizační většinu a na jenom pomalu rostoucí menšinu schopnou kritické sebereflexe. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde se nositelem postkomunismu stala levice, se v Čechách, kvůli specifikům období normalizace, nejagilnější část post-normalizační většiny oportunisticky nahrnula do největší „pravicové“ strany. Otrlejší prostě zůstali u nereformovaných komunistů. Není tedy divu, že nejsilnější kritika Havlova projevu přišla právě z těchto stran.
Tato fronta post-normalizačních kádrů má špatné svědomí, protože její jedna část zprivatizovala hospodářství nevybíravými metodami a její druhá část (popřípadě obě části najednou) se různými způsoby snaží podkopat standardní demokratické mechanismy, nebo opakovaně vytváří nedemokratické dusno, například manipulací sdělovacích prostředků. Špatné svědomí je kompenzováno, řečeno Havlovými slovy, zvláštní „nadrzlostí“. Političtí vůdcové této skupiny nezklamali ani tentokrát.
Zajímavé je, že i když Havel nikoho ve svém projevu nejmenoval, všichni, včetně samotného Václava Klause, jsou si jisti, že mluvil především o Klausovi. Ve skutečnosti Havel mluvil o dvou konceptech demokracie. Kritizoval „demokracii“ technokraticky zploštělou a obhajoval demokracii otevřenou, opírající se o občanskou společnost. To, že si kritici okamžitě našli za Havlovou kritikou právě Klause, vypovídá méně o Havlovi než o Klausovi a jeho příznivcích.
Post-normalizační většina se ráda opentlí Havlovou proslulostí v cizině, která má kořeny v jeho odvážném vzdoru vůči komunistickému režimu a v jeho schopnosti vyslovovat nepříjemné pravdy (třeba i o státních svátcích). Tatáž většina ovšem nesnáší, když jí prezident připomene její vlastní pasivitu za dob totality. Jinými slovy: záporné reakce na Havlovy projevy jsou především snahou mnohých zahnat jejich špatné svědomí.
Snad i znalci historie musí být překvapeni četností podob s reakcemi odpůrců prezidenta Masaryka. Určité rysy v české národní povaze se zdánlivě za osmdesát let vůbec nezměnily. Skutečnými idoly se čeští politikové, ti skutečně výjimeční, za svého života stanou jen v cizině. Doma až po smrti.
Literární noviny – 7. 11. 2001