Čtyřkoalice se stala – a to jak v senátních a regionálních volbách, tak v průzkumech veřejného mínění – významnou politickou silou především proto, že navzdory různým vnitřním rozmíškám nakonec dokázala voličům nabídnout politiku demokratického konsensu. Mnoho voličů oceňovalo, že ačkoliv svých rozhodnutí dosahovala pracně, dělo se tak demokraticky a otevřeně.
Už tímto svým chováním byla čtyřkoalice alternativou vůči stranám opoziční smlouvy, v nichž dominovali autoritářští předáci. Alternativou ovšem byla také proto, že postupně dokázala vytvořit dojem, že spektrum demokratických stran nyní už netvoří jen dvě velké a dvě malé strany, ale tři velké subjekty. Jinými slovy: samotná velikost čtyřky, srovnatelná s ČSSD a ODS, byla alternativou.
Voliči se totiž u volebních uren často rozhodují podle síly subjektů. Zejména nerozhodnutí často nakonec dávají přednost velkým stranám. Malé strany tak paradoxně doplácejí na to, že jsou malé. Vytvořit z malé strany velkou je těžký politický úkol.
V českých poměrech je to úkol o to těžší, že všechny strany čtyřkoalice jsou vnímány jako vždy malé, protože jejich politická orientace je z těch či oněch důvodů exkluzívní. Ani čistě liberální, ani čistě křesťansko-demokratické, ani převážně konzervativní strany nemají zde šanci být velkými. Pokud se ovšem tyto malé strany dají dohromady, programová výlučnost každé z nich se poněkud otupí a vzniká nová kvalita. I odtud pramení tzv. synergický efekt – tedy skutečnost, že celkové preference čtyřky vždy výrazně převyšovaly součet preferencí jejích členů.
Zmíněný efekt je nyní částečně ohrožen nedávným zúžením čtyřky na trojkoalici a nově i pokusy vytvořit pouhou dvojkoalici. Když lidovci dali umíněné ODA ultimátum, aby se sloučila s US, asi si neuvědomili, že tak čtyřkoalici potenciálně ubírají mnohem větší podporu než těch několik desetin procenta, které ODA má jako samostatný subjekt. Ubírají především určitou kvalitu pestrobarevnosti spojenou s vnitřní demokratičností, která učinila čtyřku zajímavou pro určitou skupinu voličů. Pokud by se čtyřka úplně rozpadla, budou jak lidovci, tak unionisté opět jen malými parlamentními stranami. ODA se do Sněmovny vůbec nedostane. Hlasy, které průzkumy popisují jako podporu výlučně pro čtyřkoalici, se nerozdělí mezi její jednotlivé strany. Mnoho voličů, kteří by volili silnou čtyřkoalici, která může volby vyhrát, raději dají své hlasy ODS nebo ČSSD. Už proto, že chtějí volit budoucí vládní stranu.
Zdá se, že tato jednoduchá aritmetika uniká především lidovcům, kteří vsadili na zbytečná ultimáta. Jednání s ODA je nepochybně frustrující – už proto, že její vůdci se chovají tak, jakoby vůbec nechápali svou skutečnou situaci, a odmítají velkorysé nabídky na pomoc. Nejhorším řešením je ale vytvořit v očích veřejnosti dojem, že se čtyřka mění ve formaci, kde se vnitřně rozhoduje z pozice síly. Takový subjekt už napravo od politického středu existuje, je ovšem lépe organizovaný a čitelnější.
Pokud lidovci nakonec zaviní rozpad čtyřkoalice, obrátí se toto jednání především proti nim. V myslích mnoha voličů se tak obnoví tradiční obraz neprincipiální strany, která nejlépe ze všeho umí intrikovat. Pokud se lidovci, spolu s unionisty a ODA vrátí k vyjednávání a pomohou dosáhnout demokratické dohody, může současný konflikt čtyřku nakonec ještě posílit.
Právo – 23. 1. 2002