Rozhodnutí vytvořit na troskách čtyřkoalice lidovecko-unionistický dvojblok je bezpochyby lepším řešením, než kdyby obě strany šly do voleb samostatně. Ve společné koalici mají unionisté a lidovci šanci částečně obnovit tzv. synergický efekt, který činil ze čtyřkoalice, alespoň v průzkumech veřejného mínění, favorita voleb. Jinými slovy: jde o podporu těch voličů, kteří by nevolili ani samostatnou US-DEU ani samostatnou KDU-ČSL, ale kteří z různých důvodů dají své hlasy jejich společné koalici–například proto, že bude viděna jako rovnocenný soupeř velkých stran.
Pokud má nově vytvořený dvojblok uspět, musí především přesvědčit voliče, že není jen účelovým spojenectvím, které rezignovalo na skutečný společný program. Podaří-li se dvojbloku demonstrovat, že je koherentní politickou formací–novou kvalitou, která může vystupovat jako programová alternativa vůči občanským a sociálním demokratům–nebudou jeho volební šance špatné.
Dvojblok dvou středně velkých stran může též těžit z toho, že bude vnitřně čitelnější, než byla nesourodá čtyřkoalice obtěžkaná politickými trpaslíky. Nová koalice ovšem zároveň potřebuje překonat možnou ztrátu demokratické pestrobarevnosti, kterou čtyřka nabízela. Ta oslovovala celou řadu voličů, kteří nejsou příznivci monolitních, hierarchicky organizovaných stran s autoritativními vůdci. Skutečnost, že pestrobarevná čtyřkoalice reprezentovala v očích voličů bezduché stranictví méně zjevně než ODS nebo ČSSD, pomohla k vítězství mnoha kandidátům čtyřky v senátních volbách.
I z tohoto důvodu se jeví jako rozumný návrh Hany Marvanové, schválený republikovým výborem US-DEU, aby místa na kandidátkách uvolněná Občanskou demokratickou aliancí, obsadily nezávislé osobnosti z prostředí občanských iniciativ. Je jisté, že mnoho voličů by takový symbolický nápřah k občanské společnosti uvítalo. Takové gesto by mělo i programový obsah, protože by dvojblok jasně odlišilo od ODS i ČSSD. Sociální demokraté o místech na kandidátkách pro nezávislé osobnosti mluvili, ale nakonec převládly stranické počty. ODS nikdy nic podobného ani nezvažovala.
Jestliže má ovšem mít účast nezávislých ve volbách pod deštníkem nové koalice smysl, je jasné, že nemohou být jen formální stafáží. Pokud by tomu tak bylo, většina těch osobností, jejichž jména „zvoní“ (použijeme-li příměru Jana Kasala), by nejspíše nabídku dvojbloku odmítla. I veřejnost by v takovém případě viděla účast nezávislých jen jako bezobsažný, taktický úskok nového dvojbloku.
Skupina nezávislých kandidátů by byla „přidanou hodnotou“, pokud by měla svůj vlastní hlas v koaliční radě dvojbloku a mohla by alespoň částečně spolurozhodovat o jednotlivých krocích koalice. Takovým řešením by koalice US-DEU a KDU-ČSL dokázala opticky přidat „občanskou společnost“ jako třetího člena koalice a mohla by tak oslovit velkou skupinu voličů znechucených stranicko-mocenskými čachry stran opoziční smlouvy. Je otázkou, zda by v takovém případě nedávalo smysl vyjádřit tuto novou kvalitu i novým jménem, jako je například Koalice pro změnu.
Právo – 7. 2. 2002