Česká politická tradice je bohatá na politickou schizofrenii, která se projevuje rozporem mezi deklarovanou skutečností a realitou. V jazyku se pak taková rozpolcenost projevuje v pojmech, které jsou vnitřně logicky nesmyslné. Dobrým příkladem je „opoziční smlouva“. Politici nesmyslné pojmy opakovaným užíváním nutí veřejnosti ve snaze vytvořit takovou virtuální politickou realitu, která jim vyhovuje.
Politická schizofrenie se ovšem může jazykově odrážet i v podobě pojmů, které nejsou vnitřně nelogické, ale které přesto odrážejí realitu stejně nepravdivě, jako to činí křivé zrcadlo. Příkladem je tvrzení, že Benešovy dekrety jsou „vyhaslé“, ačkoliv bouřlivá debata nás v každém okamžiku přesvědčuje o opaku.
S užíváním podobných pojmů máme samozřejmě bohatou zkušenost z minulého režimu, v němž byla realita neustále znásilňována ideologickým jazykem. Absurdními výrazy se to v dobách „reálného socialismu“ jen hemžilo: „demokratický centralismus“, „socialistická demokracie“ nebo „socialistická morálka“.
Mohlo se zdát, že nástup demokracie s politickou a jazykovou schizofrenií snadno skoncuje. Nestalo se. Zatímco určitá míra rozpolcení není nic neobvyklého ani v zaběhnutých demokraciích, v českých poměrech zůstává schizofrenie na neobvykle vysoké úrovni.
Již zmíněná „opoziční smlouva“ je dobrým příkladem toho, jak se politici snaží legitimizovat nečestné politické jednání manipulací s jazykem. V každé normální demokracii je opozice opozicí z podstaty věci, a k vymezení své role nepotřebuje smlouvu. Pokud se dvě strany, které proti sobě stály v opozici, spojí smlouvou, stávají se z nich v normální demokracii strany koaliční.
Podobným pojmem je i slavný „sarajevský atentát“. Popisuje sice skutečnost, ale ne tak, jak se stala. V českých poměrech se vlivem pokřiveného sugestivního pojmu „atentát“ stala z běžné revolty v jedné straně a z následného rozpadu vládní koalice demokracii podlamující intrika.
Vynalézání vnitřně rozporných či alibistických pojmů, které mají zastřít realitu, ovšem pokračuje i nyní. Koalice například tvrdí, že „udělala pořádek“ tím, že se zbavila zadlužené strany. O podílu politiků dnešní Unie svobody na finančních skandálech ODS nebo o podivných financích lidovců neslyšíme nic.
Opoziční smlouva, která se s blížícími se volbami stále méně hodí sociálním demokratům, se zase najednou stala (stejně jako Benešovy dekrety) „vyhaslou“, popřípadě „zpráchnivělou“ navzdory tomu, že její zásluhou zůstává u moci vláda, které nikdo nemůže vyslovit nedůvěru. Občanští demokraté pro změnu přesvědčují voliče, že chtějí co nejdříve do Evropské unie, i když jejich akce a prohlášení naznačují spíše opak.
Pokud snad politikům dochází inspirace, lze navrhnout několik dalších skvělých pojmů. Což třeba mluvit o zpackané privatizaci z první poloviny 90. let jako o „vyčpělé“? Ekonomické zločiny, které měla odkrýt akce „čisté ruce“, by mohly být například „politicky promlčené“. Pro řadu dalších témat, které politici nechtějí řešit, se nabízí i další hezké pojmy, jako například „odkvetlé“, „zasuté“, „vyčichlé“. Možností, jak nenazývat věci pravými jmény, je prostě nepřeberné množství. A můžeme si být jisti, že čeští politici nás v tomto směru nezklamou.
Právo – 11. 3. 2002