S blížícími se volbami politické strany slibují voličům často nesplnitelné věci. Při posuzování toho, zda je ten který slib realistický nebo jen předvolební vějičkou, lze přitom použít několik poměrně spolehlivých kritérií.
Tím prvním je, zda se předvolební slib týká něčeho, co může strana udělat zcela sama, nebo zda naopak potřebuje k prosazení slibu nějakého budoucího partnera. Strana, která například slíbí, nebo jejíž rétorika naznačuje, že po volbách nebude koalovat s tou či onou jinou stranou, může svůj slib snadno splnit. Poučeni předvolební mobilizací ODS proti ČSSD před posledními volbami a jejich následnou tichou koalicí, i zde bychom ovšem měli být opatrní.
Dalším důležitým kritériem věrohodnosti předvolebních slibů je, zda k povolebnímu prosazení svého předvolebního slibu bude strana, která takový slib činí, potřebovat jen rozhodnutí vlády nebo také souhlas parlamentu. Jak víme, například privatizační rozhodnutí či rozhodnutí o financování určitých projektů (například asanace zdevastovaných území, některé typy finančních přídavků a kompenzací) nepodléhají nezbytně rozhodnutí parlamentu.
V případě takových slibů bude tedy hodně záležet na tom, jak silné postavení ve vládě bude mít strana, která slibuje něco, k čemu bude stačit rozhodnutí vlády. Protože je zcela nepravděpodobné, že jakákoliv strana bude schopna po volbách vládnout sama,volič by se měl zajímat o to, co říkají na ten či onen plán strany její možní povolební partneři. Nicméně je jasné, že strana se silným postavením ve vládě, může prosadit ty záměry, k nimž stačí rozhodnutí vlády, snadněji, než kdyby musela takový záměr postoupit parlamentu.
Třetí kategorií slibů jsou ty, k jejichž prosazení bude strana potřebovat souhlas Parlamentu. Slibuje-li nyní například ODS plošnou daň ve výši 15 procent, je jasné, že jde do značné míry jen o nereálný úmysl. K prosazení podobné reformy by ODS potřebovala souhlas Parlamentu a je evidentní už nyní, že pro něj nenalezne podporu ani u ČSSD, ani u komunistů, ani u lidovců, a zřejmě ani u Unie svobody.
Slib zkrátit vojenskou službu je reálnější, protože zkrácení služby slibují hned dvě velké strany–ODS a ČCSD. I kdyby spolu nevytvořily povolební koalici, zřejmě by měly k prosazení tohoto záměru dostatečnou většinu v Parlamentu. Otázkou je, zda by též měly dost peněz ve státním rozpočtu, protože takový záměr je spojen s profesionalizací armády.
Když ODS slibuje, že se vrátí k zákonu o státní službě a pokusí se ho po volbách zrušit, jde pravděpodobně jen o výkřik do politického prázdna. Potřebovala by k tomu totiž zcela jinou rovnováhu sil nejen ve Sněmovně ale též v Senátu, který bude přinejmenším do podzimu dominován bývalou čtyřkoalicí.
Čtvrtou kategorií slibů jsou ty, k jejichž prosazení je zapotřebí změn ústavy. Když například Koalice prosazuje změnu volby prezidenta z nepřímé na přímou, je jasné, že se jedná do velké míry jen o
záměr, který má Koalici pozitivně profilovat v očích voličů, nikoliv o příliš reálnou možnost. Povolební Sněmovna totiž může být složena tak, že dokonce i kdyby Koalice získala pro svůj plán ČSSD a komunisty, nemusí dát dohromady potřebnou ústavní většinu.
Mnohé předvolební sliby tedy jenom mají napovědět voliči, co by ta která strana ráda udělala, kdyby mohla. Je ovšem i mnoho slibů, které strany dávají prostě proto, že mohou mít na voliče pozitivní vliv, ale které nemíní reálně prosazovat. Takovým předvolebním harašením zbraněmi je mnohé, co se nyní děje okolo Benešových dekretů. Je docela dobře možné, že někteří z těch politických vůdců, kteří dnes využívají nacionalismus k tomu, aby přesvědčili voliče, že by si v otázce Benešových dekretů nikdy nesedli za jednací stůl s představiteli jiných států nebo sudetských Němců, nás překvapí jen několik měsíců po volbách–zejména pokud půjde skutečně o to, zda Česká republika má lpět na své dogmatické interpretaci dekretů, nebo se má stát členem Evropské unie.
14. 3. 2002