Jindy rozumný předseda zahraničně-politického výboru Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD) se dopustil vrcholné demagogie, když v médiích 24.2. tvrdil, že revize Benešových dekretů by byla zpochybňováním demokratické práce prezidenta Beneše a prezidenta Masaryka–přeneseně tedy zpochybňováním československé demokratické státnosti i základů našeho státu.
Ať už se totiž na další osud Benešových dekretů díváme jakkoliv (zrušit, nezrušit, odsoudit, neodsoudit), byly právě ony zpochybněním Masarykova humanistického odkazu a koneckonců předmnichovské práce pro demokracii samotného Edvarda Beneše. Jestliže masový odsun tří miliónů lidí má konstituovat demokratické základy našeho státu a reprezentovat demokratické dědictví Beneše (a potažmo Masaryka), pak naše demokracie opravdu stojí na vratkých základech.
Pomnichovský Beneš svými dekrety (a to nejen těmi, které umožnily odsun, ale například i těmi znárodňovacími), podkopal československou demokracii, kterou Masaryk a předmnichovský Beneš budovali. Snažit se učinit dekrety jakousi nedotknutelnou součástí „demokratického dědictví“ Masaryka a Beneše, jehož revize by zpochybnila smysl československé demokracie a státnosti, je opravdu nešťastné.
Poslanec Zaorálek zní v tomto bodě až podezřele stejně jako stínový ministr zahraničí za ODS, Jan Zahradil. Už to by mu mělo sloužit jako jisté varování.
25. 3. 2002