Prostudujeme-li si volební programy politických stran, nebo budeme-lipozorně sledovat proslovy stranických předáků, měli bychom být schopni
určit, jak se bude konkrétní vládní politika té či oné strany lišit od
ostatních. Rozjíždějící se kampaně českých politických stran před
blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny nám ovšem v tomto směru
příliš nepomohou. I při velmi podrobném sledování volebních kampaní
jednotlivých stran není totiž lehké říci, v čem se programy stran a
zejména jejich skutečné cíle od sebe navzájem liší. Dokonce i když si
představíme, že by nějaká strana vyhrála tolik parlamentních křesel, že
by mohla sama zformovat vládu, a její vládní politika by tak nebyla
rozředěna koaličními kompromisy nebo nějakou novou opoziční smlouvou,
není snadné z předvolebních prohlášení a programů stran určit, jak by
se taková strana chovala jako strana vládní.
Odevzdal jsi hlas? Tak nazdar
V normální rozvinuté demokracii bychom měli být schopni říci, jak se
budou kroky stran lišit v celé řadě oblastí, počínaje vzděláním a konče
například regulací obchodních aktivit. V České republice se nám ale
dostává od politických stran spíše jen obecných prohlášení. Například
hlavní poselství vládních sociálních demokratů zní, že by především
pokračovali v dosavadních úspěšných krocích. Neustále se měnící
X-koalice zase tvrdí, že by byla téměř kompletně jiná než současná
vláda téměř ve všech oblastech. Od Občanské demokratické strany se pro
změnu dozvíme, že se jedná o stranu, která je nejlépe připravena hájit
české národní zájmy.
Znamená to, že ČSSD není připravena hájit národní zájmy? Nebo je
pravdivé prohlášení X-koalice, že v podstatě téměř vše, co dělá
sociálně demokratická vláda, je špatné? A naopak, je snad pravda, že
celkově je politika ČSSD tak dokonalá, že na ní není co měnit?
Samozřejmě, že nikoliv.
Všechna tato prohlášení jsou velmi obecná a nevypovídají téměř nic o
tom, co by ta která politická formace dělala, kdyby se ujala vlády. Je
ale česká volební kampaň opravdu natolik jiná než kampaně v západních
demokraciích? Poskytují programy stran, novinové reklamy nebo televizní
klipy během volební kampaně v západoevropských zemích nebo ve Spojených
státech více skutečných informací? Obecně se dá říci, že nikoliv. V
tomto smyslu není kvalita demokracie v České republice horší než jinde.
Ovšem mezi Českou republikou na jedné straně a Velkou Británií,
Spojenými státy, Německem či Francií na straně druhé existují důležité
rozdíly. Všechny ilustrují slabou pozici českého voliče ve vztahu k
politickým stranám, zejména poté, co volič odevzdal svůj hlas. Jinými
slovy, postavení českého občana nepodemílají ani tak prázdné a povrchní
volební kampaně politických stran jako spíš nedostatek odpovědnosti
politických stran vůči voličům před volbami a po nich. V tomto ohledu
je kvalita české demokracie mnohem horší.
Neodpovědnost a touha po moci
Prvním ze zmíněných
rozdílů je, že české politické strany se vůbec necítí odpovědny voličům
dopředu sdělit, jaké koalice po volbách preferují a jaké naopak
naprosto vylučují. Volič tak naprosto neví, čemu vlastně dává svůj
hlas. Jeho hlas třeba pro Občanskou demokratickou stranu, daný jeho
konzervativním zaměřením, může tak být stejně hlasem pro novou opoziční
smlouvu, jako hlasem pro plnokrevnou koalici se socialisty, nebo hlasem
pro pravicovou koalici s ostatními stranami napravo od středu. I když
je jasné, že rozhodnutí politiků o vytváření koalic po volbách jsou do
značné míry určována výsledky voleb, český volič dostává od politických
stran mnohem méně informací o jejich povolebních záměrech než voliči ve
vyspělých demokraciích. Tím ovšem ztrácí volební účast smysl pro celou
řadu voličů, kteří mají jasný ideologický profil.
Politické vyjednávání po volbách se nebude v českém kontextu řídit
ideovými principy stran, ale osobními preferencemi, záštěmi a
mocenskými počty, často založenými na svazcích různých politiků a
politických skupin, které mají svůj původ ve společných ekonomických
zájmech.
Druhým ze zmíněných rozdílů mezi českou demokracií a demokracií v
západních zemích je relativní nepřítomnost institucí a skupin, které
slouží jako prostředníci mezi voliči a stranami. V rozvinutých
demokraciích hrají před volbami mnohem důležitější roli než
individuální občané různá zájmová sdružení a média. Jsou to ony, kdo na
kandidáty „tlačí“ a kladou jim nepříjemné otázky. Ještě důležitější je,
že jsou také schopny dostat od politiků odpovědi. Dobře organizované
zájmové skupiny, které dostaly od politiků odpovědi na otázky, které
jsou pro takové skupiny důležité, pak často dokáží ovlivnit své členy a
„klienty“, aby hlasovali podle zájmů, které takové skupiny
reprezentují. V České republice ani zájmové skupiny ani média nekladou
politikům vytrvale relevantní otázky -pravděpodobně proto, že vědí, že
nemají dostatek vlivu na to, aby dostaly relevantní odpovědi.
Po volbách je v západních demokraciích běžné, že zájmové skupiny jsou
hlasitými a dobře informovanými rádci, pozorovateli a kritiky
každodenní politiky vlády v oblastech, které dotýkají zájmů takových
skupin. Společně s médii poskytují velmi důležitou alternativu vůči
názorům politických stran, které zrovna vládnou, stejně jako vůči těm v
opozici. Tím, že tak činí, a že je tato jejich úloha všeobecně
respektována jak voliči tak politiky, zvyšují odpovědnost vlády vůči
veřejnosti.
V této oblasti pak vedle zájmových skupin též fungují různé
„think-tanks“, jakési myšlenkové rezervoáry a ústavy nejrůznějšího
politického zaměření. Některé jsou financovány přímo soukromými
skupinami, jiné jsou součástí univerzit nebo nadací. Tyto ústavy
poskytují širokou škálu expertů, kteří mohou pomáhat politikům při
formulování politických rozhodnutí, nebo mohou jejich rozhodnutím
naopak kriticky oponovat. Takové instituce a jejich experti také
prostřednictvím médií pomáhají objektivně informovat širokou veřejnost
o práci vlády a opozice. Obdobná třída expertů sice v České republice
existuje, je ale velmi malá.
Třetí podstatný rozdíl mezi kvalitou demokracie v České republice a v
západních zemích je skutečnost, že všichni čeští politici a politické
strany nevystupují jako skutečně racionální aktéři politického dění.
Takové tvrzení může znít překvapivě v zemi Václava Klause, který se za
takového racionálního aktéra považuje, ale je to právě Klausovo
naprosto otevřené, i když racionálně zdánlivě opodstatněné sledování
Moci jako hlavního cíle politického snažení, které nutí ostatní
politiky, aby přijali jako normativ stejné chování.
Politika jako špinavý obchod
Dobře fungující demokracie
závisí na tom, aby se různé politické síly navzájem kontrolovaly. V
České republice by ovšem účinnou formu kontroly nad Klausovým pojetím
politiky jako usilování o Moc bez zábran mohly vykonávat opět jen
strany a politici, kteří nemají zábrany. Lidovci a politici Unie
svobody, Občanské demokratické aliance, Demokratické unie i Cesty změny
ovšem ukázali, že jejich hlavní prioritou zdaleka není zabránit ČSSD
nebo ODS, aby vládly. Dovolili ODS, aby politiky ČSSD s použitím
impozantní politické strategie známé jako opoziční smlouva kooptovala.
Opoziční smlouva sama o sobě vytvořila obrovské problémy s odpovědností
dvou největších stran voličům. Způsobila, že ať už voliči hlasovali pro
neumírněnou pravici reprezentovanou ODS nebo pro postkomunistickou
levici reprezentovanou ČSSD, nakonec hlasovali pro totéž. Nedostatek
prozíravosti ze strany politiků US pak způsobil, že i ti voliči, kteří
hlasovali pro umírněnou pravici reprezentovanou touto stranou a lidovci
nakonec skončili s vládou opoziční smlouvy, kterou US svými taktickými
pochybeními dovolila stvořit.
Co by Česká republika potřebovala na jaře roku 2002? Dobře
zorganizovanou, otevřeně ambiciózní stranu, jež by dokázala co nejvíce
využít frustraci českých voličů s opoziční smlouvou a jejich odhodlání
ČSSD a ODS za uzavření opoziční smlouvy ztrestat. Jedním ze základních
pilířů demokracie je střídání politických elit u moci. Politický
program takové nové strany by byl v daném kontextu mnohem méně důležitý
než její schopnost nabídnout mnoha českým voličům platformu pro
fundamentální změnu.
To, že v českém kontextu nakonec taková strana nevznikla a ani tedy
nezamíchá petrifikovanými politickými poměry, může být pro budoucnost
české politiky a politické kultury vážný problém. Jde o to, že
stávající strany – a to do značné míry i opoziční X-koalice –
reprezentují v očích voličů politický styl, který je založen na
korupčních praktikách. Politika je vnímána jen jako špinavý obchod, v
němž se rozdělují politické prebendy. Zabetonování tohoto stavu
posiluje v mnoha lidech přesvědčení, že demokracie je zkorumpovaný
politický systém.
Zabetonované poměry
Identifikace mnoha občanů s demokratickým zřízením je tak
poměrně povrchní, což otevírá dveře k nástupu populistických vůdců typu
Jörga Haidera.
V kontextu převažující vysoké míry frustrace občanů nad politickou
situací v České republice je svým způsobem zvláštní, že se zatím
nevynořil nějaký nový Miroslav Sládek, jehož extrémně pravicová
Republikánská strana zmizela v posledních volbách. Druhým vážným
problémem vyplývajícím z možného zabetonování daných politických poměrů
a struktur je, že se netvoří nové politické elity. Ať už se stane na
české politické scéně během voleb a po nich cokoliv, politická elita
zůstane poměrně uzavřená a malá. Ve srovnání s Polskem a Maďarskem, kde
se politické elity od pádu komunismu několikrát vyměnily a tedy i
rozrostly o nové tváře, změny vlády v České republice se budou i v
příštích letech odehrávat v rámci poměrně úzké skupiny politických
elit, které se navzájem důvěrně znají a jsou schopny kdykoliv obětovat
programové a etické principy nějaké nové obdobě opoziční smlouvy.
Problémem opakované recyklace stále stejné mocenské skupiny je
i to, že její členové jsou, bez ohledu na stranickou příslušnost, často
součástí nejrůznějších zájmových uskupení, která se táhnou napříč
politickými stranami a jejichž základem jsou společné ekonomické a
mocenské zájmy. Něco takového samozřejmě zásadním způsobem snižuje
průhlednost a racionalitu politického rozhodování, protože různí
politici se často nerozhodují podle ideových zásad, které údajně
reprezentují, ale podle partikulárních ekonomických a jiných zájmů,
které sdílejí s politiky stran, jež by měli kontrolovat. Výsledkem
takových poměrů je pak i to, že se nemohou zdravě rozvíjet již zmíněné
zájmové skupiny a expertní instituce v oblasti veřejné politiky,
protože uzavřená politická elita trpí xenofobií ve vztahu k občanským
iniciativám všeho druhu. Média, občanská sdružení, nezávislé expertní
instituce, jež by chtěly hrát roli, jakou běžně hrají v západních
demokraciích, jsou vnímány jako nepřátelé, jejichž cílem je vklínit se
do zaběhnutého systému a usurpovat politikům moc.
A protože výkon moci není v českém prostředí vnímám jako služba
veřejnosti, ale spíše jako ochrana zájmů politických elit a jejich
klientů, je už svým pojetím česká politika klientelským systémem.
Volební kampaň bude už z tohoto důvodu ještě více bezobsažná, než by
byla v normálnějších podmínkách. Pozornost voličů a možná též jejich
přízeň bude možné přilákat jen mobilizační rétorikou, která je ovšem od
základu falešná. Ve skutečnosti nemá jakákoliv část české politické
elity proti komu mobilizovat, neboť se nakonec mezi sebou všechny části
politické elity (s výjimkou komunistů) jsou schopny dohodnout na
jakémkoliv řešení, které bude v jejich zájmu.
Milada Anna Vachudová (vyučuje politologii na University of North
Carolina v Chapell Hill v USA. Jiří Pehe (1955) je ředitelem New York
University v Praze, kde rovněž vyučuje politologii.
Přítomnost – jaro 2002