S blížícími se volbami české politické strany už tradičně slibují voličům často nesplnitelné věci. Existuje přitom několik poměrně spolehlivých kritérií, která lze použít k posouzení toho, zda jsou ty které sliby reálné. Tím prvním je, zda se předvolební slib týká něčeho, co může strana udělat zcela sama, nebo zda naopak potřebuje k prosazení slibu nějakého budoucího partnera.
Strana může například slíbit, že po volbách nebude koalovat s tou či onou jinou stranou a může takový slib snadno splnit. Poučeni předvolební mobilizací ODS proti ČSSD před posledními volbami a jejich následnou tichou koalicí, měli bychom ovšem být opatrní, zejména pokud jde o takové sliby ODS.
Dalším důležitým kritériem je, zda k povolebnímu prosazení svého předvolebního slibu bude strana, která takový slib činí, potřebovat jen rozhodnutí vlády nebo také souhlas parlamentu. Jak víme, například privatizační rozhodnutí či rozhodnutí o financování určitých projektů (například asanace zdevastovaných území, některé typy finančních kompenzací) nepodléhají nezbytně rozhodnutí parlamentu.
V případě takových slibů bude tedy hodně záležet na tom, jak silné postavení ve vládě bude mít strana, která slibuje něco, k čemu bude stačit rozhodnutí vlády. Protože je zcela nepravděpodobné, že jakákoliv strana bude schopna po volbách vládnout sama,volič by se měl zajímat o to, co říkají na ten či onen plán strany její možní povolební partneři. Nicméně je jasné, že strana se silným postavením ve vládě, může prosadit ty záměry, k nimž stačí rozhodnutí vlády, snadněji, než kdyby musela takový záměr postoupit parlamentu.
Třetí kategorií slibů jsou ty, k jejichž prosazení bude strana potřebovat souhlas Parlamentu. Slibuje-li nyní například ODS rovnou daň ve výši 15 procent, je jasné, že jde do značné míry jen o nereálný úmysl. K prosazení podobné reformy by ODS potřebovala souhlas Parlamentu a je evidentní už nyní, že pro něj nenalezne podporu ani u ČSSD, ani u komunistů, ani u lidovců, a zřejmě ani u Unie svobody.
Slib zkrátit vojenskou službu je reálnější, protože zkrácení služby slibují všechny demokratické strany. I kdyby spolu nevytvořily povolební koalici, zřejmě by měly k prosazení tohoto záměru dostatečnou většinu v Parlamentu. Otázkou je, zda by též měly dost peněz ve státním rozpočtu, protože takový záměr je spojen s profesionalizací armády.
Čtvrtou kategorií slibů jsou ty, k jejichž prosazení je zapotřebí změn ústavy. Když například Koalice prosazuje změnu volby prezidenta z nepřímé na přímou, je jasné, že se jedná do velké míry jen o záměr, který má Koalici pozitivně profilovat v očích voličů, nikoliv o příliš reálnou možnost. Povolební Sněmovna totiž může být složena tak, že dokonce i kdyby Koalice získala pro svůj plán ČSSD a komunisty, nemusí dát dohromady potřebnou ústavní většinu.
*******
Václav Klaus se konečně vyjádřil jasně k osobě pražského primátora Jana Kasla. Na jednom volebním shromáždění údajně na adresu Kasla řekl: „Problém pana primátora bych já nazval černé pasažérství. Ono je prostě strašně snadné hrát roli, že oni ti ostatní to dělají blbě, ale já jsem ten váš člověk a já to vidím úplně jinak.“
Bylo jen otázkou času, kdy Klaus na Kasla zaútočí. Pražský primátor prostě není úplně stejná krevní skupina jako ostatní vysocí činitelé Klausovy strany. Nechce například mlčet o korupci na pražském magistrátu a střílí tak do vlastních řad. Vždyť v Praze vládne Strana opoziční smlouvy–neboli koalice ODS a ČSSD. Tím ovšem Kasl porušuje nepsané pravidlo, která vládne v politickém bratrstvu, kterému neformálně Václav Klaus šéfuje. To pravidlo zní: zatloukat!
Dalším Kaslovým „prohřeškem“ je skutečnost, že zcela jednoznačně obhajuje vstup České republiky do Evropské unie a není ochoten, na rozdíl od ostatních činitelů ODS, zároveň EU očerňovat jako jakési byrokraticko-socialistické monstrum. Asi proto, že coby primátor největšího českého města má s unií především dobré zkušenosti.
Kasl se také vážně provinil tím, že v jednom nedávném novinovém článku, v němž reagoval na nabídku budapešťského starosty, aby se Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda přestěhovalo do Budapešti, napsal, že Česká republika nesmí znovu dopustit nic podobného tomu, co se stalo v případě Středoevropské university. Tehdy Václav Klaus de facto vyštval tuto universitu George Sorose, jehož nemá v lásce, z Prahy a tím město připravil o významnou akademickou instituci. Taková, třeba i nepřímá kritika Klause se od členů ODS netrpí.
Ještě horší je, že Kasl není jedním z politických klonů Václava Klause a přesto je populární a má vliv. To samozřejmě nemůže předseda ODS tolerovat. Od jisté doby snese okolo sebe jen přitakávače, které sám stvořil a jejichž loajalitu důkladně prověřil. Mít ve straně vlivného politika, který neodvozuje své postavení přímo od Klause, a dokonce ho někdy i kritizuje, to se v dnešní ODS netrpí.
Tím nejhorším, čeho se Kasl dopouští, je, že skutečně věří původnímu programu ODS z dob, kdy ještě byla reformní, liberálně orientovanou politickou silou. Na svou obranu řekl, že předseda ODS nepochopil, že se celou dobu snaží, „aby se naplňoval program ODS.“
Takového upřímného naivku ovšem ODS–v té podobě, do které se vyvinula po roce 1997–nemůže potřebovat. Pro Kasla v ní není místo a pražský primátor by udělal dobře, kdyby si buď našel jiný politický domov, nebo kandidoval jako nezávislý–ať už v pražských regionálních nebo senátních volbách na podzim tohoto roku. Pokud doufal, že ODS je možné reformovat, mýlil se. Další členství v této straně by mohlo začít kompromitovat i tohoto charismatického, schopného politika, který před sebou může ještě mít zajímavou politickou budoucnost.
********
V předvolební horečce se čeští politici předhánějí v tom, kdo pronese silnější slova na obranu Benešových dekretů. Do nacionalistického třeštění se zapojili i někteří dříve rozumní politici České strany sociálně demokratické a zcela splynuli s národně socialistickým křídlem strany. Předseda ČSSD Vladimír Špidla na tiskové konferenci 25.3. řekl, že na českém postoji k dekretům nezmění nic ani omluva předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta za příkoří, která způsobili Čechům sudetští Němci.
Stínový ministr zahraničí za Občanskou demokratickou stranu Jan Zahradil se pro změnu rozčílil na Evropský parlament za to, že v projednávaném hodnocení České republiky se věnuje z velké části Benešovým dekretům a Českou republiku nijak nešetří. „Vzor rezoluce je velmi protičesky zaměřen. Je to výraz bohorovnosti poslanců Evropského parlamentu, který si myslí, že parlament může interpretovat dějiny po svém,“ pravil Zahradil.
Zahradil i další čeští nacionalisté jsou evidentně přesvědčeni, že právo interpretovat české dějiny máme jen my, Češi. Když řekneme, že dekrety jsou „vyhaslé“, jsou prostě vyhaslé. Když řekneme, že vyhnání sudetských Němců bylo spravedlivým aktem, bylo spravedlivým aktem. A když na základě svých vlastních „právních“ analýz dospějeme k názoru, že dekrety nejsou v rozporu s evropským právem, nejsou v rozporu s evropským právem.
Ve skutečnosti je Česká republika v těžké defensivě a její pozice je den ze dne horší. Pokud budeme chtít vstoupit do Evropské unie, s dekrety nakonec bude nutné něco udělat–třeba jen symbolicky. Českým politikům to zatím nedochází a bohužel to nedochází ani mnohým rozvášněným občanům, kteří by Českou republiku v EU rádi viděli.
Největší potíž se současným předvolebním nacionalistickým třeštěním spočívá v tom, že čeští politici vytvářejí hustý politický smog, který jim a občanům nejen znemožňuje vidět věci jasněji, ale který nebude snadné rozehnat ani po volbách.
Až dojde na lámání chleba a Česká republika bude donucena se dekretům postavit čelem, mnozí čelní politici budou svými dnešními neústupnými postoji a rozdmýcháváním nacionalistických vášní diskvalifikováni. Sousedi České republiky i samotná EU je pak už jen těžko budou brát vážně. Možná si dokonce uvědomí to, co zatím říkají jen některé sudetoněmnecké organizace–tedy, že tato země pravděpodobně není na členství v EU zralá.
Mosty – 2. 4. 2002