Ministr kultury Pavel Dostál se v článku nazvaném „Občanství podle Talmanové“, otištěném v Právu (4.4.2002) rozhořčil na úřednici Talmanovou z Městské části Praha 1 za to, že vydala–podle Dostálova mínění neoprávněně–osvědčení o státním občanství Františku Kinskému. Ten může na základě tohoto osvědčení vznášet restituční nároky, včetně vydání paláce Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, ve kterém sídlí Národní galerie.
Pokud jsou všechny skutečnosti, které Dostál uvádí na podporu svých tvrzení, doložitelné, má ministr kultury asi pravdu, když říká, že úřednice pochybila. Dostál se ovšem zároveň dopouští nejméně dvou neférových argumentů, které by neměly zůstat nepovšimnuty.
V jednom bodě kritizuje zmíněnou úřednici za to, že „vystavila osvědčení o občanství přímému potomkovi fundamentálního henleinovce Oldřicha Kinského“. Na to je nutné opáčit: soudíme už zase děti podle jejich rodičů? Kolik rodičů současných českých politiků a dalších osob bylo například fundamentálními Stalinisty? Mělo by to tyto lidi diskvalifikovat?
Druhým podpásovým argumentem pana ministra je ironická věta o tom, že matka zmíněného „Čecha jako poleno“ měla ostatně také „typicky české jméno“, neboť se za svobodna jmenovala Mathilde Julie Mary Busche. Ačkoliv Dostál hned dodává, že také byla zároveň říšskou občankou, přece jen zůstává z tohoto prohlášení jistá pachuť.
Máme se snad začít rozhlížet kolem, kdo se jak v dříve multikulturní a etnicky pestrobarevné české kotlině nyní jmenuje, pokud budeme napříště chtít určit míru jeho či jejího češství? Dobrá, podívejme se, koho by se takový přístup mohl dotknout. Tak například hned několik ministrů vlády, v níž sedí i ministr Dostál, má podle jeho kategorizace podezřelá jména: Gross, Grégr, Šling, Fišer, Kužvart.
Předseda Senátu se jmenuje Pithart a opozičně-smluvní pilíř Dostálovy vlastní strany se jmenuje Klaus. Jméno Klausova první místopředsedy je Langer. Stínový předseda vlády za Koalici se pro změnu jmenuje Kühnl, šéfideolog komunistů Ransdorf, primátor Prahy Kasl, hradní kancléř Mathé, šéf odborů Falbr. O senátorech se jmény jako Fischer, Ruml nebo Rückl darmo mluvit. Předseda Ústavního soudu se jmenuje Kessler, jeho zástupkyně (a donedávna předsedkyně Nejvyššího soudu) zase Wágnerová. Dienstbier je pro změnu jméno bývalého ministra zahraničí a nyní českého kandidáta na post komisaře OSN pro lidská práva.
V politických kruzích bychom mohli dále pokračovat, ale podívejme se na tvůrce veřejného mínění. Šéf komentářové strany Lidových novin se jmenuje Fischer, šéf téže strany Hospodářských novin zase Denemark, a šéf komentářové strany Práva, které Dostálův článek otisklo, se jmenuje Dengler. Mezi komentátory posledně zmíněného listu bychom pak našli ještě další podezřele nečeská jména, jako je Uhl či Verner. V Mladé Frontě Dnes se zase vyjímají jména Šafr, Steigerwald nebo Buchert. Nejpopulárnějším komentátorem Českého rozhlasu je jakýsi Hoffmann. Vydavatelem nejčtenějšího internetového deníku je jakýsi Neff a šéfem Svobodné Evropy jakýsi Štern.
Kdybychom použili terminologie ministra, nezdálo by se, že se jedná o „Čechy jako poleno“. Tento článek ale není třeba brát vážně. Napsal ho člověk, jehož jméno ho dopředu diskvalifikuje, jméno své matky za svobodna raději neprozradí.
MF Dnes – 8. 4. 2002