Rozjetá mašinérie předvolebního národoveckého běsnění začíná mít ve svých extrémnějších polohách–v závislosti na tom, která politická síla tak činí–buď trochu nahnědlý nebo trochu narudlý odstín. Komentátory, politology a další veřejně činné osobnosti, které chtějí o minulosti věcně diskutovat, nebo dokonce pouze varují před zneužíváním bolestných problémů minulosti k rozpoutávání nacionalistických vášní, nyní někteří politici popisují jako jakési slabochy, kteří se bojí hájit národní zájmy. Stínový ministr dopravy za Občanskou demokratickou stranu Martin Říman dokonce promluvil o „páté koloně“, do které zařadil například deník Mladá Fronta Dnes.
Jan Zahradil, stínový ministr za zahraničí za tutéž stranu, zase mluví o potřebě jednotné reakce české politické scény. V nedávném rozhovoru v deníku Právo řekl, že z petic, jako byla nedávná výzva „Stop nacionalismu“, v níž několik set občanů, včetně známých duchovních, filozofů, politologů a umělců, vyzvalo politiky ke ztlumení nacionalistické rétoriky, na něho „čpí taková podivná mentalita nekonečného omlouvání, sypání si popela na hlavu a naivního přesvědčení, že když budeme ustupovat a neustále se uctivě klanět, pak něčeho dosáhneme“.
Zahradilova slova by se dala přejít ironickou poznámkou o tom, že je zajímavé, jak stateční jsou v zájmu národa najednou všichni ti, kteří se za komunistického režimu, kdy byl celý národ krutě poroben Moskvou, většinou neodvážili ani špitnout. A naopak politici, kteří tehdy režimu oponovali, jako například Havel a Pithart, jsou k současnému nacionalistickému třeštění skeptičtí.
Situace je ale naneštěstí příliš vážná, než aby jí bylo možné odbýt ironií. Prohlášení jako to Římanovo, kombinované s voláním Zahradila a Václava Klause po národní jednotě, si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Umělé snahy po vytvoření národní jednoty by měly nahnat husí kůži každému demokratovi. Kdykoliv takové volání v české historii zaznělo, vždy to dopadlo špatně. Buď se ukázalo, že jsme špatně odhadli situaci a přecenili své síly (aby se pak většina politiků zachovala jako Švejci), nebo taková mobilizace předznamenala nástup sil, které pak zatočily s demokracií. Když se nyní někteří politici opět snaží vytvořit jakousi Národní frontu všech politických stran, které se semkly v boji proti údajným pokusům našich nepřátel revidovat Benešovy dekrety, jedná se jen o další pokus omezit demokratickou diskusi.
Z takových experimentů ovšem nakonec vždy těží ty politické síly, které jsou vnitřně nedemokratické a dokáží překřičet ty ostatní. Už proto by měly politické strany, které vnitřně demokratické jsou, pokusy o vytváření falešné národní jednoty odmítnout. Vždyť strašák, kterého někteří politici k mobilizaci za národní jednotu používají, je veskrze umělý. Českou republiku nikdo neohrožuje, žádná země nevolá oficiálně po revizích poválečného uspořádání. Evropská unie vytrvale opakuje, že nehodlá otázku dekretů spojovat s naším členstvím.
Slova o páté koloně poměrně jasně naznačují, kam propagandistická mašinérie národovců míří. Jejím cílem je umlčet opozici a pod záminkou ochrany národních zájmů se postavit do čela jednotného šiku všech politických sil. To, co se nepovedlo před dvěma roky, když se z lůna ODS vynořily výzvy po vytvoření duhové superkoalice, která měla zachránit Českou republiku, se daří nyní.
Před dvěma lety se rychle ukázalo, že republiku není před čím zachraňovat. Vláda ČSSD si navzdory problémům počínala poměrně dobře, demokracie též nebyla v žádném nebezpečí. Nyní byl tedy stvořen uměle strašák Ohrožení. Ty politické síly, které už delší dobu nemají žádný skutečný politický a ekonomický program a potřebují proto znovu a znovu proti někomu mobilizovat, jsou na koni. Jejich oponenti, neschopni tuto nestydatou hru na národní Ohrožení jasně pojmenovat a postavit se proti ní, jsou jen v trapném vleku událostí.
Média a vůbec všichni svobodomilovní občané by se měli bát též. Jestliže už nyní někteří politici strany, která neochvějně kráčí s pomocí nejtěžší demagogie k volebnímu vítězství, nazývají nejčtenější seriózní deník „pátou kolonou“, lze si jen domýšlet s kým a jak tito politici zatočí, až se dostanou k moci. Dnes je „pátou kolonou“ jeden nepohodlný deník, zítra jí mohou být všichni, kteří říkají politikům nepříjemné věci.
MF Dnes – 20. 4. 2002