Tím, že se Česká strana sociálně demokratická nechala vtáhnout do politické hry režírované především Občanskou demokratickou stranou, v níž se ústředním tématem předvolebního boje staly tzv. Benešovy dekrety, zbytečně snižuje své šance na volební vítězství.
ČSSD má na své straně hmatatelné úspěchy, kterých dosáhla během svého vládnutí. Když ČSSD zemi přebírala v roce 1998, hospodářství bylo těžce poznamenáno experimenty a neodpovědností Klausových vlád a EU byla ve svých zprávách k České republice vysoce kritická. I když vládě ČSSD lze jistě mnohé vyčítat, dokázala za čtyři roky situaci v zemi změnit k lepšímu: zprivatizovala banky, zprůhlednila kapitálové trhy, přilákala zahraniční investory, přivedla zemi na práh členství v Evropské unii a obnovila hospodářský růst. Tyto úspěchy se mohly odrazit v její oblibě ještě výrazněji, než se zatím děje, kdyby je nezastiňovaly některé nepřijatelné excesy lidsky a politicky upadajícího Miloše Zemana a lidí, kterými se premiér obklopil.
I tak by byla ČSSD celkově díky svým úspěchům nyní ve velmi výhodné pozici, pokud by se diskutovalo o skutečných problémech země. Předáci ČSSD se ovšem nechali vtáhnout do důmyslné politické pasti nastražené na ně Václavem Klause a jeho volebními stratégy.
Nejde ani tolik o to, že se ČSSD připojila k prohlášením ostatních politických stran, že tzv. Benešovy dekrety jsou pro ni neměné, a že nebude otevírat otázky minulosti. Koneckonců nikdo nepředpokládal, že by sociální demokraté v tomto bodě najednou měnili svá dlouho známá stanoviska jenom proto, že se ozvaly silné hlasy z Rakouska, Německa nebo Maďarska. Neochotu najednou změnit v tomto bodě své postoje by ČSSD v celkovém sčítání plusů a záporů její vlády nejspíše odpustili i mnozí z těch voličů, kteří by si například přáli, aby čeští politici udělali směrem k sudetským Němcům alespoň symbolická vstřícná gesta.
Potíž je v tom, že si ČSSD téma dekretů nechala vnutit jako hlavní volební téma. Politici ČSSD se tak s ODS a komunisty předhánějí v tom, kdo učiní na toto téma silnější prohlášení. Hustý nacionalistický smog, který tak byl stvořen, totálně zastínil všechna ostatní témata. Namísto toho, aby ČSSD odbyla národnické hrátky suchým prohlášením, že její stanoviska jsou známá, že se nechystají žádné revize poválečného uspořádání (jak straší zejména ODS), a že sílící nacionalistická rétorika je jen umělou reakcí na v podstatě neexistující problém, dostala se strana do pozice, v níž je aktivní součástí této hry. Zabraňuje si tak, aby mohla voličům prodat své úspěchy a diskutovat o tom, co je pro tuto společnost skutečně podstatné.
ODS tak dosáhla svého. Může opět mobilizovat–tentokrát proti vnějšímu nepříteli, kterého ji uměle pomohla stvořit samotná ČSSD. Zároveň znemožnila ČSSD efektivní volební kampaň zaměřenou na věcné problémy. Taktika rozdmýchávání národoveckých vášní sice může přinést některé hlasy i ČSSD, ale je též mnoho voličů, kteří by uvítali ztlumení nacionalistické rétoriky a návrat k diskusi o skutečných problémech.
Pokud ČSSD bude hrát spolu s ODS a komunisty tuto hru dále, zbaví se svých nejsilnějších předvolebních zbraní a nakonec na to doplatí ona sama. Posílí pozici ODS na pravé straně spektra, zatímco na levé přihraje důležité politické body–možná ty, které budou rozhodovat o volebním vítězství–komunistické straně, která bude coby strana silné ruky u mnohých voličů skórovat už díky svému dlouholetému lítému boji s „německým revanšismem“.
Právo – 23. 4. 2002