Dvojblok lidovců a US-DEU, zvaný Koalice, se zřejmě už vzdal ambicí
vyhrát příští volby. Vrcholní politici Koalice se sice pravidelně
obracejí k veřejnosti s tím či oním, ale jejich počínání nevypadá jako
skutečná předvolební kampaň. Různá veřejná vystoupení těchto politiků
jsou spíše jen reakcemi na to, co udělali nebo řekli přední politici
ODS či ČSSD.
Koalice tak kromě myšlenky přímé volby prezidenta téměř vůbec
nenastoluje vlastní viditelnou politickou agendu, ale pouze pomáhá ODS
a ČSSD rozehrávat témata, která nastolily tyto dvě strany. Žádný
politik Koalice se nemůže měřit například s Václavem Klausem, který
pravidelně rozviřuje veřejné mínění svými jasnými postoji v celé řadě
otázek. Ačkoliv s Klausem nakonec mnozí nesouhlasí, je to on, kdo
kontroluje politická témata v zemi.
Klaus také vtáhl Koalici a ČSSD do politické pasti, když stvořil
umělého strašáka v podobě údajných plánů německých a rakouských
politiků revidovat výsledky druhé světové války. Tím, že se tyto dvě
formace nevypořádaly s problémem Benešových dekretů jen věcným
prohlášením, které by suše konstatovalo, že dekrety již byly podle
jejich soudu právně zkonzumovány, že je pro ně závazný text
Česko-německé deklarace a že není proč tropit okolo dekretů velký
politický humbuk, staly se součástí hry na to, která politická síla
učiní k dekretům silnější prohlášení.
V otázce, jako jsou Benešovy dekrety, se ale vždy budou jevit jako
důslednější ochránkyně národních zájmů strany silné ruky – tedy ODS a
komunisté. Tím, že Klaus odvedl pozornost k dekretům, zabránil Koalici,
a do značné míry i ČSSD, aby mohly efektivně diskutovat o skutečných
problémech země. Zejména Koalice, která má dobré kontakty s Evropskou
lidovou stranou, mohla Klausovy pokusy o využívání nacionalismu jasně
odmítnout.
Hana Marvanová a Cyril Svoboda se sice proti nacionalismu ohradili,
jenomže tak opět učinili jen v reakci na pokusy ostatních stran otázku
dekretů zneužívat a nenastolili postoje k této otázce jako vlastní
jasně definované téma. Když pak byli obviněni ze slabosti při obhajobě
národních zájmů, přestali se k národoveckému třeštění kriticky
vyjadřovat.
Koalice se tak necelé dva měsíce před volbami jeví jako politická síla,
která není schopná voliče přesvědčit, že má svůj vlastní politický
program, a že by byla schopna zemi vést.
Pozici si ztěžuje i tím, že není schopna voličům říci, kdo by byl jejím
kandidátem na post premiéra, kdyby volby vyhrála. Ve vysoce
personifikované české politice mnoho voličů volí Klause, Špidlu či
Grebeníčka. V případě Koalice tento druh spojení s předákem chybí.
Pokud se už Koalice smířila s tím, že volby nevyhraje, a chce jen
uhájit svou současnou pozici (asi osmnáctiprocentní podporu) pro
povolební vyjednávání, její politici si zřejmě neuvědomují, že s
defenzívní politickou taktikou i 18 procent voličských hlasů může být
jen snem.
Mnoho voličů se totiž na poslední chvíli přikloní ke stranám, které
budou považovat za silné. Tedy k těm, co budou mít před volbami šanci
sestavit vládu.
Jestliže Koalice už dopředu přijala tradiční lidoveckou filozofii, že
je lepší hrát roli vážky na vahách, než jasně usilovat o to, aby byla
tím, kdo bude coby vítěz po volbách rozhodovat o sestavení příští
vlády, ohrožuje tím svou přítomnost v příští vládě více, než si
politici Koalice myslí.
Je totiž pravděpodobné, že jak Klaus, tak Špidla dají přednost silné
vládní koalici před slabou. Relativně slabá politická formace, dávající
jim jen těsnou parlamentní většinu, pro ně nemusí být partnerem.
Hospodářské noviny – 25. 4. 2002