Mobilizace Občanské demokratické strany proti návratu „starých pořádků“, reprezentovaných údajně sociální demokracií, lidovci a komunisty, je podivnou taktikou nejenom proto, že ODS se evidentně domnívá, že občané si již nepamatují, že před minulými volbami mobilizovala proti témuž „nebezpečí“, aby pak po volbách pomohla socialistům.
Taktika je to podivná i proto, že ODS vyhlásila jako svá čerstvá volební hesla například zpřísnění přistěhovaleckých zákonů, tuhý boj s kriminalitou, vymýcení vietnamských stánkařů, omezení pravomocí prezidenta či zrušení Senátu.
Klaus také otevřeně mluví o tom, že jeho strana bude tvrdě bránit národní zájmy a v referendu před vstupem do Evropské unie bude nabádat voliče, aby hlasovali proti vstupu, pokud nám EU nezaručí nedotknutelnost Benešových dekretů. Což nám EU nezaručí.
ODS tedy na jedné straně mobilizuje proti návratu „starých pořádků“, které v této zemi ve skutečnosti reprezentují nikoliv lidovci a ČSSD, ale především KSČM, ale zároveň se podstatné části volebního programu ODS začínají velmi podobat tomu, co říká právě KSČM!
Tvrzení některých analytiků, že se ODS voliče snaží oslovit krajně pravicovou agendou, kterou důvěrně známe z ostatních evropských zemí, například v podání rakouského populisty Jörga Haidera nebo francouzského nacionalisty Jeana-Marie Le Pena, není v českých poměrech zcela přesné.
Od té doby, co byli republikáni Miroslava Sládka na hlavu poraženi v minulých volbách, Česká republika nemá výraznou, parlamentně zastoupenou extrémní pravici. Úlohu, kterou hrají v jiných demokraciích tzv. pravicově extremistické strany, v českých poměrech hraje od pádu republikánů bez vážné konkurence KSČM.
Extremismus v Evropě není dnes ani převážně levicový, ani převážně pravicový. Ať už se halí do pojmů pravice nebo levice, v podstatě nabízí totéž: nesplnitelná populistická hesla, vládu silné ruky opřenou o silný národní stát, odpor vůči přistěhovalectví a boj proti globalizaci i nadnárodním integračním procesům.
ODS se tak v podobě svých posledních volebních hesel vydala na kluzkou cestu. Obhajuje-li totiž nyní mnohé z toho, co v mezinárodním kontextu obhajují Haiderové, ale v českém kontextu už delší dobu nabízí především KSČM, bude muset vysvětlit, čím se od strany „starých pořádků“ vlastně liší kromě toho, co je zcela zřejmé. Například že ODS (zatím) nevadí naše členství v NATO, že (zatím) rétoricky obhajuje kapitalismus nebo že ve svém boji se zločinem bude raději kriminalizovat stánkaře než tuneláře.
Obě strany si však skvěle rozumějí, když přijde řeč na národní témata a xenofobii, jak to demonstrovaly během nedávné debaty o Benešových dekretech. Navzdory tomu, že předáci ČSSD i Koalice českou národní kartu hráli též, vyjadřovali umírněnější postoje. S rozvášněným Václavem Klausem a Miroslavem Grebeníčkem nemohli soutěžit. Nešlo jen o sílu slov. Šlo především o to, že předáci ČSSD a Koalice nepoužívali „české národní zájmy“ k argumentování proti našemu členství v EU.
ODS se kvůli svému postupnému posunu k populisticko-nacionální rétorice dostává do prekérní situace. Opustila politický střed a už delší dobu se neprofiluje jako skutečná liberálně konzervativní strana. Tím, že ODS říká nyní mnohé z toho, co obhajuje KSČM, posunuje se de facto směrem k obhajobě „starých pořádků“. V KSČM bude hledat spojence i ve své kampani proti EU.
Jaký bude mít tento vývoj vliv na českou politiku, je zatím nepředvídatelné. Jisté je, že pro českou demokracii je to vývoj nebezpečný. V tomto kontextu zní slova předsedy ČSSD Vladimíra Špidly, že „staré pořádky“ skončily s pádem vlády Václava Klause v roce 1997, nejen jako výstižný bonmot, ale téměř jako námět k mobilizaci – tentokrát ovšem se skutečným obsahem.
MF Dnes – 21. 5. 2002