Prezident Edvard Beneš byl na návrh Miroslava Coufala (ČSSD) doporučen senátním podvýborem pro státní vyznamenání na udělení Řádu Bílého lva.
Horní komora má o nominacích rozhodovat 24.5. Pokud Senát návrh schválí, bude na prezidentu Václavu Havlovi, zda Benešovi vyznamenání udělí.
Už před časem poslanec Jan Zahradil z ODS navrhl, aby Beneš dostal Řád T.G. Masaryka. Když se svým návrhem neuspěl v Poslanecké sněmovně, rozhodl se obrátit přímo na prezidenta.
Havel se k možnému udělení řádu Edvardu Benešovi před časem vyjádřil v tom smyslu, že se mu nelíbí snahy dát vysoké státní vyznamenání Benešovi právě nyní, kdy by to bylo učiněno pod tlakem současných emocionálních debat o Benešových dekretech. Kancelář prezidenta také lakonicky oznámila, že Beneš už jeden řád v minulosti dostal.
Pokud Senát udělení Řádu Bílého lva prezidentovi doporučí, bude Havel v těžké pozici. Jen nesnadno by se mu odmítal návrh schválený horní komorou parlamentu. Přesto by Havel měl udělení řádu Benešovi odmítnout–a to nikoliv z důvodů, které sám už uvedl. Měl by tak učinit z důvodů naprosto principiálních.
Sám tyto důvody popsal už ve svém projevu před dvanácti lety, u příležitosti návštěvy německého prezidenta Richarda von Weizsackera. Tehdy řekl:
„Náš host už za svůj národ řekl dost tvrdých pravd o utrpení, která světu celkově i nám speciálně způsobili mnozí Němci. Nebo přesněji: mnoho předků dnešních Němců. Dokázali jsme i my říct za naší stranu všechno, co bychom říct měli? Nejsem si tím jist. Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj – ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení – nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, jsme ublížili mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme tím jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce na to krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět. Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali rozsáhlý kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti.“
K tomu lze jen dodat, že Beneš bohužel pomohl nákaze českého národa bacilem totality na svět. Nebyly to jen jeho dekrety, které byly výrazem nedemokratické msty vůči sudetským Němcům a byly založeny na principu kolektivní viny. Beneš též asistoval u procesu znárodňování soukromého majetku a zákazu některých demokratických stran-pod záminkou, že kolaborovaly s nacismem.
Beneš jistě udělal mnoho dobrého, zejména v boji o nezávislost Československa a jako ministr zahraničí. Tedy dokud byl mužem číslo dvě, v zákrytu za Masarykem. Za to mu jistě nějaký řád patří. Pokud by ale měl být odměněn výslovně za svou roli v poválečných událostech, odměnil by Havel hrobaře demokracie. Jestliže by to Havel učinil, přihlásil by se k politickému dědictví, které by to značné míry znehodnotilo jeho vlastní odkaz z boje proti totalitě.
23. 5. 2002