Pokud bychom měli brát vážně argumentaci Občanské demokratické strany, která tvrdí, že Jan Kasl rezignoval na post pražského primátora a člena ODS pod vlivem jakýchsi našeptávačů, museli bychom dojít k závěru, že ODS v čele pražské radnice několik let podporovala nesvéprávného člověka. Teorie o spiknutí našeptavačů z Hradu a dalších diverzních center totiž předpokládá, že Kasl si je neschopen utvořit vlastní názor! Tedy, že není schopen dojít po zralé úvaze k rozhodnutí, že pro charakterního politika není místo ani na současné opozičně-smluvní pražské radnici ani v ODS.
Je přitom téměř jisté, že Kaslovi našeptávali i mnozí lidé z ODS, kteří tušili, že má zaječí úmysly. Jistě ho přesvědčovali, aby z postu primátora sám o své vůli neodcházel a vůbec už ne ze strany. A pokud by tak učinit musel, aby tak učinil až po volbách. Čím to, že Kasl neuposlechl nabádání těchto našeptavačů, ale podlehl tak snadno těm údajným hradním?
Ačkoliv reakce předáků ODS na Kaslovo rozhodnutí svádí k ironizujícím komentářům, ve skutečnosti jde o vážnou věc. Strana, která se označuje za jakýsi předvoj standardní demokracie a neváhá vykreslovat strany ostatní jako chtivé návratu jakýchsi starých pořádků, nám názorně předvádí, jak staré pořádky v myšlení některých politiků dodnes fungují.
V bolševickém myšlení se totiž nic z toho, co bylo vůči režimu v opozici, nemohlo odehrát „jenom tak“. Vždy za tím muselo být nějaké spiknutí, nějaká temná síla. Vždy se kladla otázka, „komu to slouží?“ Tento typ myšlení se nyní v plné síle uplatnil v reakci na Kaslovu rezignaci.
Strana Václava Klause ovšem naneštěstí není jediným pohrobkem normalizace. Byli to nejenom někteří její předáci, ale i někteří politici sociální demokracie, kdo se nedávno snažili uzemnit kritiky Benešových dekretů a odsunu sudetských Němců poukazováním na to, že se jde o údajnou pátou kolonu, která jedná tak, jak jedná proto, že je napojena na média vlastněná Němci. A i mnoho občanů, kteří mají za to, že odsun byl tím jediným správným řešením, útočí v dopisech redakcím různých novin na autory článků k dekretům a k odsunu kritickým, tajemnými poukazy na to, že nejspíše pracují v žoldu kohosi kdesi za našimi hranicemi.
Jinými slovy: v post-normalizačním myšlení nemůže kritika nám nepříjemná existovat pouze proto, že si její autor svobodně utvořil názor, který se neshoduje s tím naším. Musí za tím být nějaké temné síly nebo našeptávači. To, že ODS může nyní tuto spikleneckou, paranoidní argumentaci používat, aniž by se jí všichni soudní lidé hlasitě vysmáli, je jen smutnou ukázkou toho, jak silně je ještě třináct let po pádu komunistického režimu část národa ovlivňována stereotypy bolševického myšlení.
3. 6. 2002