Česká strana sociálně demokratická je první parlamentní stranou, která ústy svého předsedy jasně řekla, že není ochotna vytvořit koalici s jinou demokratickou parlamentní stranou. Tou je Občanská demokratická strana, kterou Špidla považuje za programově natolik vzdálenou ČSSD, že si koalici s ní nedokáže představit. Špidlova slova znamenají výrazný posun od jeho dřívějšího poněkud mlhavého ujišťování, že si programovou koalici za určitých podmínek dokáže představit s jakoukoliv jinou parlamentní stranou, ale že ve vládě nebude společně s Václavem Klausem. To mohlo jednoduše znamenat, že by Špidla například vedl koaliční vládu s ODS, zatímco Klaus by se stal prezidentem.
Posun ve Špidlově rétorice je osvěžující. Konečně máme alespoň jednu stranu, která se nebojí jasně říci, že některá další demokratická strana je pro ni jako partner nepřijatelná, protože se její program a program ČSSD navzájem téměř zcela vylučují. Tedy stranu, která staví určité principy nad technologii moci.
Tím hlavním, co koalici mezi ČSSD a ODS zcela vylučuje, jsou jejich naprosto rozdílné postoje k Evropské unii, od nichž se pak odvíjí zásadní odlišnosti v celé řadě konkrétních oblastí. ČSSD investovala do splnění přístupových kritérií obrovské množství energie. Bylo by naprosto kontraproduktivní být ve vládě společně se stranou, která pod rouškou ochrany nedefinovaných národních zájmů a boje proti evropskému „socialismu“ aktivně sabotovala nejrůznější zákony a reformy, které od nás EU požadovala. Ještě kontraproduktivnější by bylo pokoušet se společně s touto stranou o úspěšný finiš přístupových jednání.
Volební heslo „ODS volí EU“ je jen šálením voličů. Pokud ODS vůbec EU volí, pak EU předmaastrichtskou. Tedy EU, která už dávno neexistuje. Klaus ovšem nyní už ode facto otevřeně říká, že do EU nechce, protože kategoricky požaduje od EU takové záruky nedotknutelnosti Benešových dekretů, které nám EU nemůže poskytnout, protože se jedná o otázky právní. Pokud EU záruky neposkytne, bude jeho strana nabádat občany, aby v referendu o vstupu do EU hlasovali proti. ČSSD je v tomto směru realističtější. Uvědomuje si, že spojovat nedotknutelnost dekretů s členstvím v EU je naprosto kontraproduktivní, zvlášť když tyto dvě otázky odmítá spojovat samotná EU.
Špidla se ovšem nevymezil jen proti ODS, nýbrž také proti opoziční smlouvě.
Tím se jasně vymezil i proti opozičně-smluvním silám ve své vlastní straně, tedy i proti odcházejícímu Miloši Zemanovi a skupině poradců, která premiéra obklopuje. Špidla tak definitivně vystoupil ze stínu Zemana, který sice na jedné straně udělal pro ČSSD lecos dobrého, zároveň ji ovšem zatáhl do bezpáteřního mocenského kupčení s ODS, které celou řadu voličů odpuzovalo.
Špidlovo ujištění, že s ODS do koalice nepůjde, dává sociálním demokratům nový, osvěžující image. Oproštěna od korumpujících svazků opoziční smlouvy a od případného koaličního svazku se stranou, která stále více připomíná Svobodné rakouského populisty Jörga Haidera, ČSSD se nyní bude voličům více jevit jako politická formace, která má jasnou programovou a demokratickou identitu.
Voliči mají konečně na vybranou. Budou-li volit ODS, volí proti EU a nejspíše též pro návrat pořádků z dob pádu Klausovy vlády v roce 1997. Budou-li volit Koalici, budou sice volit jedinou skutečnou demokratickou opozici v právě končícím volebním období, ale bohužel také formaci, která díky své vnitřní nejednotě nebyla zatím schopna voličům jasně říci, že antievropanství ODS je pro ní více nepřijatelné než možnost, že by se s ČSSD musela dohodnout na dílčích programových kompromisech. Tedy, že je pro ni důležitější zásadní dlouhodobý národní zájem, kterým členství v EU je, než spory s ČSSD o míru sociálního státu. Budou-li občané volit ČSSD, volí EU a poměrně jasné principy. Pro demokraty je to dobrý důvod, proč volit právě tuto stranu.
Právo – 4. 6. 2002