Volby jsou za námi, ale přesto-nebo možná právě proto-neuškodí se ohlédnout za volební kampaní, která jim předcházela. Obecně se tvrdí, že to byla kampaň nudná a prázdná, pokud jde o témata. Ve skutečnosti zdánlivá obsahová prázdnota volební kampaně se odvíjela ne tolik od absence skutečných témat, ale od skutečnosti, že velké politické strany nám nebyla ochotny, až na výjimky, sdělit s kým by chtěly utvořit vládu a s kým ne. Volič se tak ocitl v situaci, kdy bylo jedno, pro koho bude volit. Jeho hlas mohl teoreticky skončit jako hlas pro koalici, kterou si v žádném případě nepřál.
Téma Evropské unie
Ve skutečnosti měla volební kampaň, i když často ne zcela artikulovaně, jedno hlavní a vcelku prominentní téma. Tím bylo naše budoucí směřování nebo naopak nesměřování do Evropské unie. Parlamentní strany se rozdělily do dvou poměrně jasných bloků-komunistů a občanských demokratů na jedné straně a sociálních demokratů a Koalice na straně druhé.
Ačkoliv ODS zaplavila hned na začátku volební kampaně zemi plakáty se sloganem „ODS volí EU“, ve skutečnosti pokračovala ve svém protievropském tažení. Už plakát samotný byl, jako vše co ODS o tomto tématu veřejně říká, poněkud schizofrenní. Na jedné straně vykresloval ODS jako proevpropskou stranu, na straně druhé „malým písmem“ sděloval, že ODS chce vlastně do Unie již neexistující-tedy předmaastrichtské.
Václav Klaus a další předáci ODS pak během kampaně pokračovali ve své podprahové agitaci proti Unii, když opakovali, že podle ODS nemáme ke vstupu alternativu, ale zároveň uváděli vždy dlouhý seznam nedostatků Unie. Tedy, že EU je byrokratické monstrum prolezlé socialismem, které trpí demokratickým deficitem, a ve kterém se naše malá zemička rozpustí jako kostka cukru v kávě.
Komunisté byli podobně ambivalentní, ale v konečném součtu stejně protievropští jako ODS. Jejich oficiální program se vstupu do Unie nebrání, ale předvolební agitace jejich lídrů už proevpropská mnohem méně. Údajná oficiální podpora pro vstup se především střetávala s varováními o škodlivosti zahraničního kapitálu a možné ztráty naší suverenity.
ČSSD i Koalice se jasně vyjadřovaly pro vstup nejen ve svých programech, ale jejich předáci vstup podporovali jako hlavní národní zájem České republiky i během předvolebních shromáždění. Podpora pro vstup versus vlažnost či odpor ke vstupu se tak staly hlavní dělící čarou v české předvolební kampani a politice obecně.
Téma Benešových dekretů
S tématem evropské integrace souviselo i téma tzv. Benešových dekretů, i když se tak nejprve nejevilo. Zdálo se totiž, že téma ohrožení národních zájmů v podobě údajných požadavků ze strany Rakouska a Německa, abychom revidovali poválečné uspořádání, bylo nejprve jen pokusem vyždímat několik voličských bodů navíc. Některé politické strany prostě vsadily na nacionální kartu s tím, že nacionalistickými emocemi lze snadno manipulovat.
Samotnou kampaň spustil premiér Miloš Zeman, který svými urážlivými výroky na adresu sudetských Němců ovšem ještě zřejmě nesledoval žádnou volební strategii. Zeman se spíše, jak bývá jeho zvykem, nechal rétoricky unést. Emocionální reakce německých a rakouských politiků na jeho slova ale dobře posloužila především Občanské demokratické straně a KSČM v roztáčení národních emocí.
K tématu evropské integrace se téma Benešových dekretů přímo nevztahovalo až do okamžiku, kdy jej čeští politici na evropské téma povýšili. Zeman tak možná nevědomky učinil svými neomalenými výroky, Klaus o něco později už zcela programově svázal dekrety s možným členstvím České republiky v EU, když začal požadovat, aby EU souhlasila se speciálním dodatkem ke smlouvě České republiky s EU o přistoupení, v němž by se zaručila, že jsou Benešovy dekrety nedotknutelné.
Klaus samozřejmě od počátku věděl, že takový dodatek je nereálný, protože by EU tak ručila za něco, co je do značné míry soukromoprávní problém. Později Klaus svou rétoriku přitvrdil, když otevřeně prohlásil, že jeho strana bude vést kampaň proti vstupu České republiky do EU, pokud se České republice oficiálního ručení ze strany EU za nedotknutelnost dekretů nedostane. Komunisté v podstatě s Klausovým postojem souhlasili.
Česká politická scéna se tak před volbami rozdělila na dva tábory i ve vztahu k dekretům. Zatímco jak ČSSD tak Koalice souhlasily s parlamentní rezolucí o nedotknutelnosti dekretů a opakovaly spolu s ODS a komunisty fráze o nutnosti bránit poválečné uspořádání, které ve skutečnosti nikdo vážně neohrožoval, odmítly tyto dvě formace spojovat téma dekretů s tématem vstupu do EU. Jinými slovy, ČSSD i Koalice přejaly v tomto bodě rétoriku západních politiků, kteří opakovaně zdůrazňovali, že problém Benešových dekretů a vstupu české republiky do EU nebude spojován. Klaus a komunisté trvali na tom, že tato dvě témata spojena být musí.
Téma dekretů na několik týdnů znemožnilo politickým stranám diskutovat o skutečných tématech, což zvýhodňovalo především ODS a KSČM. Sociální demokracii tak bylo znemožněno, aby mluvila o relativních úspěších svého vládnutí a byla spolu s Koalicí několik týdnů hrát pod taktovkou Václava Klause.
Uměle stvořené téma ohrožení národních zájmů také pomáhalo komunistům, jejichž zvýšená popularita ubírala v průzkumech veřejného mínění hlasy ČSSD.
Téma extremismu
České politické strany se také musely nějakým způsobem vymezit vůči relativním úspěchům extremistických stran v západní Evropě. Zatímco ČSSD i Koalice v podstatě odmítly na nástup extremistických stran reagovat požadavky na tvrdá opatření vůči imigrantům v České republice, ODS reagovala vyhlášením volebních sloganů slibujících zpřísnění imigrační politiky, boje se zločinem, či dokonce s pouličními prodejci (rozuměj Vietnamci).
ODS se tak vedle posunu k vysloveně protievropským postojům také rétoricky posunula i k dalším oblíbeným sloganům populistických a nacionalistických stran v západní Evropě. Její hlavní hesla se tak v mnohém začaly podobat heslům KSČM.
Téma investic
Dalším tématem, které rozdělilo ODS a komunisty na jedné straně a ČSSD a Koalici na straně druhé bylo téma zahraničních investic. Václav Klaus v několika článcích tvrdě polemizoval s politikou ČSSD lákat do země zahraniční investice s pomocí různých pobídek a úlev. Zatímco zahraniční investice samotné zpochybňoval méně než v době svých vlád, přece jen bylo ale jasné, že trnem v oku mu nejsou jen údajné socialistické metody používané ČSSD k lákání zahraničních investorů ale silná přítomnost zahraničního kapitálu vůbec.
V tom se Klaus nelišil příliš od KSČM, která si údajného drancování českého hospodářství nadnárodními monopoly udělala jedno z hlavních volebních témat.
Téma daní
Daně byly dalším tématem, ke kterému se vyslovily jasně všechny politické strany. Zatímco ČSSD de facto hájila současnou daňovou strukturu a připouštěla dokonce mírné zvyšování daní, kterým by financovala státní dluh a svůj koncept sociálního státu, ODS i Koalice byly pro snížení daní. Komunisté naopak volali po progresivním zdanění bohatých.
Za zmínku stojí především návrh ODS. Ta se rozhodla přijít se šokujícím návrhem zavést jednotnou patnáctiprocentní daň pro fyzické i právnické osoby.
O reálnosti tohoto návrhu se přeli odborníci, z nichž většina upozorňovala, že uskutečnění tohoto návrhu by pravděpodobně znamenalo nedostatek peněz ve státní kase. Návrh byl ovšem nerealistický především proto, že pro něj ODS neměla žádnou podporu u ostatních stran a bylo jasné, že takovou podporu nezíská ani od případného koaličního partnera.
Téma reformy armády
Jediným tématem, kde se hlavní politické strany na něčem shodly, byla reforma armády v podobě její profesionalizace. Všechny strany tak slibují krácení povinné služby a její postupnou úplnou eliminaci. Strany se ale neshodly, pokud jde o strukturu vyzbrojení armády. Vládní ČSSD a lidovci byli rozhodnými zastánci nákupu nadzvukových bojových letounů gripen, zatímco ODS a část Unie svobody se k tomuto plánu stavěli chladně.
Témata, která nezazněla
Kupodivu žádná strana nerozehrála významným způsobem téma korupce, která je podle veřejného mínění jedním z hlavních problémů České republiky. Možná tomu tak bylo proto, že zejména Koalice, která by coby čistá opozice byla v nejlepší pozici téma korupce hrát, sama neměla čisté svědomí. Celá řada jejích významných politiků figurovala v Klausových vládách. Lidovci zase mají mezi sebou několik politiků, kteří v minulosti hráli důležitou roli na korupcí zmítaném ministerstvu obrany.
Zajímavé je, že politici jak Koalice tak ODS se poměrně málo zaměřili na reformu vzdělávacího systému. Vždy právě v této oblasti vláda ČSSD snad nejviditelněji selhala, když ve svém vládním programu slibovala rozsáhlé reformy a vybudování vzdělanostní společnosti.
Podobně tomu bylo i s reformou zdravotnictví. Spory se soustředily vlastně jen na to, zda má být pojištění placeno převážně státem. O hlubších strukturálních změnách se ovšem téměř nevedla řeč.
Podobným propadákem byla reforma penzijního systému. Ačkoliv ODS i Koalice toto téma zvedly, argumentujíc, že současný systém průběžného státního financování povede ke krachu, nedokázaly nabídnout jasné alternativy, které by rozpoutaly veřejnou diskusi.
Skutečná veřejná diskuze-poněkud hysterická-se tak během volební kampaně vedla jen o uměle stvořeném tématu národního ohrožení v podobě údajných pokusů Německa a Rakouska revidovat výsledky druhé světové války. Volební výsledky jsou tak také referendem o zdravém rozumu a postkomunistické manipulaci.
Mosty – 18. 6. 2002