Někteří předáci Občanské demokratické strany, včetně předsedy Václava Klause,
míní, že to jak si strana vyřeší své problémy, je jen vnitřní záležitostí strany samotné. Kritizují komentátory a analytiky, kteří nejsou voliči či příznivci strany a přitom prý straně „radí“. Klaus dokonce odmítl odpovědět jednomu novináři na otázku o možných změnách ve vedení strany s tím, že dotyčný novinář není voličem strany.
Je jasné, že své vnitřní problémy si musí vskutku vyřešit ODS sama. Na druhou stranu nepřátelské reakce vůči komentátorům, kteří situaci v ODS po prohraných volbách analyzují a docházejí například k závěrům, že ODS potřebuje vyměnit vedení a vnitřně se obrodit, jsou jen dokladem toho, jak daleko se tato strana vzdálila principům demokratické otevřenosti a občanskosti, z nichž v době rozpadu Občanského fóra vznikla. Jsou též dokladem zásadního nepochopení toho, jak vlastně mají fungovat demokratické instituce.
Politická strana totiž není soukromá korporace nebo rodinná firma, k jejímuž chodu se nemá právo vyjadřovat nikdo jiný než její členové nebo, v lepším případě, její voliči. Politické strany v demokratickém systému jsou institucemi, které aspirují na to, aby v případě volebního vítězství řídily stát-tedy, aby reprezentovaly všechny občany a uskutečňovaly veřejné zájmy.
Strana je tedy už tímto svým posláním definována jako instituce, která nemůže tvrdit, že to, co se v ní děje, se týká jen jí samotné. Koneckonců přesně z těchto důvodů existuje i celá řada zákonných ustanovení, která stranám přikazují, že musí zveřejňovat nejrůznější informace. V České republice jsou navíc strany do značné míry financovány z peněz daňových poplatníků.
V obecnější rovině strany tvoří páteř toho, co se v teorii demokracií nazývá politickou společností. Má-li společnost zůstat otevřenou a demokratickou, nemůže být politická společnost jakousi uzavřenou baštou, sestávající z uzavřených politických sekt, jejichž vnitřní dění je mimo kontrolu té části veřejnosti, která danou stranu nepodporuje.
Lze souhlasit s tím, že obecně stranám nemají jejich nečlenové nebo nevoliči co mluvit do toho, koho si zvolí do svého čela nebo jiných funkcí, i když ani toto nemusí být v některých politických systémech pravidlem. Ve Spojených státech například mohou v některých tzv. primárkách, v nichž se vybírají kandidáti strany pro volby do kongresu a pro volby prezidentské, volit všichni, kdo se registrují. Tedy nikoliv jen členové strany nebo její dosavadní voliči.
V každém demokratickém systému pak platí, že komentovat a analyzovat dění uvnitř stran může kdokoliv. Tedy, že dění uvnitř kterékoliv strany je předmětem veřejné debaty, který se odehrává v rámci demokratické veřejnosti. Pokud se jakákoliv strana před takovou debatou uzavírá, je po právu vnímána jako sekta, která není zcela fit být součástí demokratického politického spektra.
Je pochopitelné, že členové i voliči ODS jsou traumatizováni neúspěchem ve volbách. Odmítat ale názory nečlenů a nevoličů strany s tím, že straně nemají co mluvit do jejích „vnitřních záležitostí“, jenom prohlubuje izolaci této strany. Ukazuje též, že je jenom dobře, že ODS ve volbách neuspěla. Strana, která se k té části veřejnosti, která stojí mimo členskou a voličskou základnu strany, chová tak arogantně a nedemokraticky, jak to nyní předvádí ODS, může být jistým nebezpečím pro demokracii. Stejně jako odmítá, aby jí někdo mluvil do vnitřních záležitostí, bude mít taková strana tendenci podrobit celou společnost svému vidění světa-svým vnitřním kánonům chování-pokud se chopí moci.
Právo – 28. 6. 2002