Milada Anna Vachudová, Jiří Pehe
Mnohovrstevnaté vztahy mezi Spojenými státy a členskými zeměmi Evropské unie zažívají letos těžké zkoušky. Zdroje napětí nejsou přitom nijak výjimečné a nové. Jde spíš o to, že nejrůznější konflikty ve vzájemných vztazích se nahromadily v poměrně krátkém časovém období a vytvořily tak atmosféru vzájemného podezřívání. Každopádně je nutné si položit otázku, zda Američané a Evropané ještě stále vnášejí do světové politiky tytéž hodnoty. Ať už je odpověď jakákoliv, je jasné, že válku s terorismem nemohou Spojené státy vyhrát samy. Už ze své podstaty vyžaduje tato válka spolupráci ve světovém měřítku, pokud má být dovedena do úspěšného konce. Teroristické organizace musejí být sledovány přes hranice států a jejich finanční prostředky zmrazeny. Státy přitom musejí být ochotny sdílet citlivé informace.
Síla nebo diplomacie?
V září 2002 se Spojené státy rozhodly, že se nebudou spoléhat na NATO ve válce v Afghánistánu. USA prostě nechtěly vést další válku, kde se bude o důležitých věcech rozhodovat kolektivně, jako tomu bylo v Kosovu. Rozhodnutí Spojených států vytvořit koalici států ochotných bojovat proti terorismu ovšem vyvolalo mezi Evropany pocit, že pro USA je spojenectví s Evropou nedůležité.
Evropané nedisponují momentálně vojenskými prostředky, které by jim umožnily, aby Evropa jednala ve světové politice z pozice síly. Proto preferují diplomacii. Američané ovšem mají za to, že diplomacie, jejímž prostřednictvím se slabá Evropa snaží řešit konflikty, je často jen ustupováním zlu. Proto také Američané vidí Evropu jako poměrně neužitečného spojence v konfliktech, kde je podle jejich názoru nezbytné silové řešení.
USA se poučily z krizí v Chorvatsku, Bosně a Kosovu, kde podle jejich názoru tendence evropských států řešit tyto konflikty za každou cenu diplomatickými prostředky, přispěla k pozdějším tragédiím. Zejména selhání Francie a Británie, které nedokázaly zastavit rozhodnými kroky srbskou agresi během války v Bosně, vycházelo z evropského přístupu ke konfliktům: diplomacie za každou cenu, včetně možné prohry.
Proč partnerství nefunguje
Evropané a Američané by mohli spolupracovat intenzivněji tak, že by identifikovali politické a hospodářské nástroje, které by pak společně využívali k prosazování míru a stability v mezinárodní politice. Pokud bude Evropská unie jednat sama, může ve srovnání s USA nabídnout poměrně málo: diplomatická řešení nepodepřená silou a účast v mírových misích. Pokud by EU a USA jednaly společně, může EU nabídnout mnohem víc, protože může lépe využít své přednosti – tedy především hospodářskou sílu a kompetentní byrokracii. EU už nyní používá jako nástroje obchod, protože reguluje přístup na své trhy podle svých zahraničně politických priorit. Mohla by dělat ovšem mnohem víc, kdyby jí její domácí zájmy někdy nezabraňovaly, aby otevírala své trhy podle potřeb zahraničně politických. EU už nyní pomáhá mnoha státům v rozvoji různých aspektů státní administrativy – od soudnictví až po celní službu. Mohla by dělat víc, kdyby si uvědomila, že je to právě v těchto oblastech, kde má poměrně volné pole působnosti, protože není soupeřem USA. Američané nemají politickou vůli k tomu, aby pomáhali s budováním moderních států. Evropané mají v této oblasti víc nástrojů a zkušeností.
Toto by bylo partnerství, které by mohlo pracovat. Američané by měli na starosti vojenské operace, zatímco Evropané by se starali především o ekonomickou pomoc a budování fungujících státních institucí. Proč tedy toto partnerství nefunguje?
Co zkomplikovala Bushova vláda
Bushova vláda zásadním způsobem zkomplikovala tento vztah svým černobílým pohledem na světovou politiku a nedostatkem realismu v zahraniční politice. Jedná se především o tři problémy: „osu zla“, izraelsko-palestinský konflikt, a možnou invazi do Iráku. První roztržka mezi USA a Evropou se objevila, když Bush neváhal identifikovat „osu zla“, do níž zahrnul modernizující se Írán, ačkoliv evropská i americká diplomacie dlouhou dobu podporovala íránské reformátory.
Druhý konflikt se týká různých pohledů na konflikt na blízkém Východě. Evropané se cítili poníženi tím, že byli vyšachováni z případného řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, přičemž Amerika, na rozdíl od Evropy, jednostranně podporuje Izrael. USA nedosáhly ničeho pozitivního tím, když naznačily, že u kořene evropských postojů k tomuto konfliktu je latentní evropský antisemitismus.
Evropané si samozřejmě uvědomují, že na Středním Východě mají USA mnohem větší váhu než EU a musí jim proto být dána možnost stát v čele pokusů konflikt diplomatickou cestou řešit. Vědí ovšem také, že USA podceňuje roli Unie, která by mohla za určitých okolností výrazně pomoci, pokud by USA a EU více spolupracovaly. Izrael vidí nyní EU jako spojence Palestinců, zatímco Palestinci vidí USA jako nekritického spojence Izraele. Může to vypadat jako nepřekonatelná propast, ale ve skutečnosti – pokud by USA a EU spolupracovaly- mohly by využít svého vlivu u každé ze znepřátelených stran k hledání mírového řešení. Jinými slovy: úzká spolupráce USA a EU by mohla pomoci vyřešit konflikt, zatímco neschopnost takové spolupráce jen prohlubuje příkop mezi válčícími stranami. Třetí, a pravděpodobně nejvážnější, komplikace ve vztazích mezi USA a EU se týká postojů k Iráku. USA jsou přesvědčeny, že ať už se Saddám Husajn chová jakkoliv, Evropané budou preferovat ústupky. Evropané jsou zase přesvědčeni, že bez ohledu na to, jak extenzívně Husajn spolupracuje s OSN, USA budou stejně preferovat vojenské řešení. Jestliže USA dá dohromady koalici zemí ochotných bojovat proti Iráku, podemele takové jednání společnou zahraniční a obranou politiku EU, protože některé členské státy EU se k USA připojí zatímco jiné nikoliv.
Co si nalhává Evropa
Evropané, zejména Francouzi, jsou velmi nespokojeni s tím, že nemají téměř žádný vliv na případné vojenské operace a že Evropa není schopná podepřít svou zahraniční politiku vojenskou silou. I když Evropa začala budovat evropskou bezpečnostní a obranou politiku, přesto opět činy pokulhávají za slovy. Vždyť navzdory silným slovům o nutnosti budovat vlastní obranu, vojenské rozpočty evropských zemí se snižují.
Evropa si nalhává, když její politici a intelektuálové tvrdí, že USA jsou vážně znepokojeny plány na vybudování evropských sil rychlého nasazení. Každá americká vláda by byla potěšena, kdyby Evropané byli schopni takové síly vybudovat a sami v budoucnosti řešit například konflikty na Balkáně. Jenomže je už nyní jasné, že vojenské rozpočty klíčových zemí, jako jsou Británie, Německo, Francie a Itálie, porostou v budoucnosti jen málo nebo vůbec. Pouhá reorganizace toho, co má Evropa v současnosti vojensky k dispozici, nezmenší technologickou propast, která nyní existuje mezi armádami USA a Evropy. Evropa, ať chce nebo nechce, tak bude i nadále muset spoléhat na NATO – a tedy na USA.
Rusko místo Evropy?
Hlavní otázkou ovšem zůstává, zda se Evropa a USA začínají lišit v tom, jaké hodnoty přinášejí do mezinárodní politiky. Zde jsou hlavní problémy. Tím prvním je konflikt mezi multilaterárním a unilaterárním přístupem. USA v poslední době dávají najevo, že unilaterární přístup z jejich strany bude sílit. Je to především evropská zatvrzelost a nedostatek realismu, která unilaterární přístup posiluje. Tento americký přístup ovšem zase posiluje evropské odhodlání vytvořit vlastní vojenskou sílu. Druhým problémem je výrazně jiný pohled současné Ameriky a Evropy na ochranu životního prostředí. Spojené státy odmítají podepsat Kjótské protokoly, což v Evropě vyvolává vlnu nevole.
Třetím problémem jsou neshody ohledně pravomocí nadnárodních institucí a ochrany lidských práv. Americké odmítání Mezinárodního trestního soudu je pro Evropu jen těžko pochopitelné. Ochrana lidských práv hraje v současnosti mnohem důležitější roli v domácím politickém diskurzu v evropských zemích než v USA.
Zároveň je však zřejmé, že jistý hodnotový odklon Ameriky od Evropy nemusí být dlouhodobý, protože může být více spojen s vládou George W. Bushe než s nějakými hloubkovými trendy. Otázkou je spíš, zda nebudou učiněny kroky, které se mohou ukázat jako nevratné.
Jedním z těchto kroků je, že USA se mohou odvrátit od Evropy coby skutečného spojence a namísto spolupráce založené, navzdory všem konfliktům, na stejných hodnotách sdílených v rámci transatlantického společenství, se přikloní ke konceptu strategického partnerství. Dobrým příkladem je rostoucí spolupráce USA a Ruska po 11. září 2001, která byla nejnověji vyjádřena ve vytvoření Stálé rady NATO a Ruska. Zatímco formálně je Rusko v této nové alianci partnerem NATO, tedy i jeho evropských členů, ve skutečnosti jde především o intenzifikaci strategických svazků mezi Ruskem a USA. Je otázkou, do jaké míry může toto spojenectví nakonec zastínit a nebo dokonce nahradit spojenectví mezi USA a Evropou.
Jinými slovy: USA mohou zcela programově dát přednost globální strategické spolupráci s partnerem, který ne plně sdílí euroatlantické hodnoty, ale je vojensky silný a schopný podporovat zahraniční politiku silou, na úkor Evropy, která nemá ani vlastní skutečnou zahraniční politiku ani skutečnou vlastní obranu. Skutečná hrozba euro-atlantickým vztahům tedy nepřichází od Evropanů. Ti, navzdory rostoucímu antiamerikanismu nejsou ve skutečnosti schopni dát dohromady vlastní efektivní obranu a na USA jsou tedy závislí. Hrozba spočívá v tom, že Amerika Evropu nepotřebuje dnes zdaleka tolik, jako Evropa potřebuje Ameriku. Právě proto by se mohly USA nakonec odklonit od spolupráce s Evropany založené na sdílených hodnotách ke spolupráci s Ruskem založené na sdílených mezinárodních prioritách. Toto by mohl být skutečný konec NATO, které by se stalo jen jakýmsi konzultačním orgánem pro spolupráci USA a Ruska. Jinými slovy: zatímco vytvoření Stálé rady NATO a Ruska je zatím chápáno jako vytvoření konzultačního mechanismu mezi NATO a Ruskem, v němž Rusko, stojící mimo NATO, dostává status stálého hosta, mohla by se postupem času stát hostem v sílícím vztahu mezi USA a Ruskem Evropa.
Paradoxně jediným způsobem, jak Evropa může něco podobného vyloučit, je posílení její vlastní identity a obranyschopnosti. Plány EU na vytvoření vlastní obrany tedy vůbec nepodemílají transatlantickou spolupráci, jak to líčí například někteří čeští politici, kteří staví vlastní zahraniční a obrannou politiku EU do protikladu vůči transatlantickému společenství. USA budou chápat Evropu i nadále jako strategického partnera v oblasti bezpečnosti pouze za předpokladu, že půjde o rovnoprávnější vztah. Pokračující závislost Evropy na USA v oblasti obrany může nakonec naopak vést k tomu, že si USA budou hledat partnery mimo Evropu – na úkor Evropy.
Milada Anna Vachudová (1970) vyučuje politologii na University of North Carolina v Chapell Hill v USA. Jiří Pehe (1955) je ředitelem New York University v Praze, kde rovněž vyučuje politologii.
Box 1:
Partnerství, které by mohlo pracovat, by vypadalo takto: Američané by měli na starosti vojenské operace, zatímco Evropané by se starali především o ekonomickou pomoc a budování fungujících státních institucí.
Box 2:
Skutečná hrozba euroatlantickým vztahům spočívá v tom, že Amerika dnes Evropu nepotřebuje zdaleka tolik, jako Evropa potřebuje Ameriku.
Přítomnost – léto 2002