Ve vztazích mezi Evropou a Spojenými státy došlo v poslední době k určitému ochlazení především zásluhou konkrétních problémů, jako jsou spory o postup vůči Iráku, vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, nebo míry zapojení evropských spojenců USA do války s mezinárodním terorismem. Tyto konkrétní spory jsou ovšem výsledkem obecnějších trendů, které se odehrávají už několik let. V podstatě se jedná o konflikt mezi třemi navzájem soutěžícími koncepty mezinárodní spolupráce-transatlantickou aliancí, evropskou integrací, a strategickým spojenectvím.
Zárodky konceptu transatlantické aliance lze vypozorovat už okolo roku 1890, kdy USA a Velká Británie překonaly více než sto let trvající nepřátelství a začaly spolupracovat. Tento nukleus založený na demokratických hodnotách sdílených oběma anglosaskými, protestantskými zeměmi se pak postupně rozšiřoval i do dalších demokracií v euroatlantickém prostoru. První test ho čekal během první světové války, kdy transatlanické spojenectví demokracií tvořilo jádro protiněmecké koalice. Další významný test přišel během druhé světové války.
Teoretici atlanticismu upozorňují, že jedním ze znaků transatlantické aliance je, že do sebe postupně zahrnuje země, které na jedné straně sice byly vždy součástí euroatlantického prostoru, tedy západní civilizace, ale které mohly původně být nepřáteli transatlantických demokracií, neboť neměly demokratické režimy. V okamžiku, kdy se samy staly demokraciemi, staly se součástí transatlantického společenství, které si postupně vytvořilo celou řadu institucí pro vzájemnou spolupráci. Bývalí nepřátele, jako byla Itálie, Španělsko nebo Německo se tak postupně staly součástí transatlantické aliance. Jejím nejviditelnějším institucionálním projevem se pak stala Severoatlantická aliance.
Teoretici atlanticismu zdůrazňují, že viděno v tomto kontextu, NATO není jen reakcí na sovětskou hrozbu, ale logickým vyústěním intenzivnějící spolupráce demokracií v euroatlantickém prostoru. Zatímco teorie, která předpokládá, že NATO vzniklo v reakci na sovětskou hrozbu, je založena na předpokladu, že vznik NATO byl jen účelovým strategickým rozhodnutím v rámci studené války, teorie atlanticismu zdůrazňuje hodnotové podloží NATO. Tedy, že se jedná o svazek západních demokracií založený na společných hodnotách.
Koncept evropské integrace není s konceptem transatlantické spolupráce v rozporu, ale je založen na mnohem hlubší spolupráci a vzájemné provázanosti členů Evropské unie. Zatímco koncept transatlantické spolupráce v podstatě spojuje země, které se v euroatlantickém prostoru přihlásily k demokracii, a hlavní důraz klade na bezpečnostní spolupráci, koncept evropské integrace vyrůstá především z politických a ekonomických stimulů. Společná obrana nebyla až do nedávné doby prioritou tohoto společenství. Částečně tomu tak bylo proto, že NATO sloužilo tomuto společenství jako jakýsi obranný deštník i přesto, že ne všechny členské země EU jsou zároveň členy NATO.
Transatlantické společenství si též vytvořilo některé mechanismy hospodářské a politické spolupráce. Instituce jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, nebo dokonce Organizace spojených národů mají svůj původ právě v tomto společenství a jeho vůli vytvořit stabilní světový pořádek. Nicméně všechny tyto mechanismy velmi rychle přerostly v nástroje mezinárodní politiky, které přesahují původní transatlantickou alianci a mají nyní globální rozměr.
Právě globální rozměr politiky, který posílil s akcelerací technologické a ekonomické globalizace v posledních deseti letech a získal zcela nový smysl po rozpadu bipolárního světa, vnesl do transatlantického světa koncept strategického partnerství, které má sloužit zejména nejmocnějšímu členovi transatlantické aliance, Spojeným státům, k ochraně globálních zájmů a v poslední době též k boji proti mezinárodnímu terorismu.
Ačkoliv se koncepty transatlantické aliance, evropské integrace a strategického spojenectví navzájem nevylučují, dostávají se přesto do vzájemných konfliktů. Co je toho příčinou?
Jednou ze základních příčin je skutečnost, že evropská integrace se příliš soustředila na ekonomické a politické aspekty integrace a EU zůstává slabá v oblasti zahraniční politiky a společné obrany. Zatímco rostoucí ekonomická síla tohoto společenství mu umožňuje, aby v některých oblastech soupeřilo se Spojenými státy, v oblasti obrany zůstává na USA závislé. Nedostatek koordinace v zahraniční politice způsobuje, že v různých střetech o formulování politiky transatlantického společenství vůči krizovým jevům, není Evropa schopna formulovat společné stanovisko.
Zatímco v oblasti ekonomické vystupuje dnes EU poměrně jednotně, v oblasti vojenské a zahraniční politiky se často štěpí podle původních linií transatlantické spolupráce. Jinými slovy: osu bezpečností a zahraniční politiky transatlantického společenství netvoří dohoda mezi USA a EU, ale spolupráce mezi USA a Velkou Británií. Ostatní evropské země se pak k této ose přidávají, nebo stojí vůči ní v opozici.
Ačkoliv se často tvrdí, že USA sledují přípravy na vytvoření samostatné obranné a zahraniční politiky EU s obavami, ve skutečnosti hlavním problémem v současné politice transatlantického světa je právě absence společné obrany a zahraniční politiky EU. Zatímco v oblasti ekonomické USA spolupracují s čím dál tím více jednotnou Evropou, v oblasti bezpečnosti nemají v Evropě skutečného partnera.
NATO je sice instrumentem, který může být efektivně využíván, ale rostoucí asymetrie ve vojenské síle USA a evropských členů NATO způsobuje, že je aliance Spojenými státy naprosto dominována. To pak samozřejmě vytváří problémy. Jinými slovy: NATO tvořené mocnými Spojenými státy a zbylými, vojensky nesrovnatelně slabšími evropskými členy a Kanadou, se právě díky asymetrii moci stává v poslední době zdrojem konfliktů.
Nejjasněji se to projevilo během války s terorismem po 11. září loňského roku, kdy se USA rozhodly NATO vynechat coby partnera a raději se pustily do formování strategické mezinárodní aliance. Je přitom jasné, že na vině nejsou v první řadě Spojené státy, ale neochota Evropy investovat více do vlastní obrany a obrannou politiku koordinovat v evropském měřítku-a tím jí učinit efektivnější.
Spojené státy v současnosti utrácejí na obranu více než dohromady devět evropských zemí, které podle velikosti obranných rozpočtů za Amerikou následují. Technologická propast mezi vojenskými silami USA a Evropy se neustále zvětšuje. Výsledkem této naprosté hegemonie USA je jejich určité odcizování se Evropě. Nejde jen o to, že USA Evropu vojensky de facto nepotřebují. Američané především mají za to, že Evropa na jedné straně na Spojených státech vojensky parazituje ve snaze ušetřit na výdajích na obranu, na druhé straně se nezdráhá využívat své jednotné ekonomické síly (částečně sponzorované právě tím, že její vojenské výdaje jsou nízké) k různým ekonomickým „válkám“ s USA.
Druhým důvodem, proč USA Evropu stále více obchází, je skutečnost, že v éře globální politiky, v níž světový hegemon, jako jsou USA, hraje prim, EU není schopna mluvit jedním, globálně srozumitelným jazykem. To je ovšem zásadním problémem při formulování srozumitelných evropských postojů ke krizím, k nimž by Evropa, vzhledem ke své globální ekonomické váze, měla zaujímat jasná stanoviska a být v rámci transatlantického společenství Spojeným státům pokud možno partnerem. Tato absence společné evropské politiky má též za následek, že evropská politika není schopna usměrňovat některé postoje Američanů, takže v americké politice mohou převážit neuvážená nebo radikální řešení.
Výsledkem je jistá eroze transatlantické spolupráce. Ačkoliv NATO se dále rozšiřuje, obsahově se stalo do jisté míry prázdnější, protože USA ho de facto nepotřebují. Z hlediska globálních ambic USA je pro Ameriku stále více důležitější spolupráce, nebo alespoň koordinace, s vojensky silnými a čitelnými entitami, jako je Rusko nebo Čína navzdory tomu, že tyto země nesdílejí plně hodnoty, na nichž vzniklo právě transatlantické společenství.
Vytvoření Stálé rady NATO-Rusko je v tomto kontextu především mechanismem pro užší spolupráci USA a Ruska. Je vyjádřením strategického partnerství, které mezi oběma zeměmi vzniklo po 11. září 2001. Tento vývoj v sobě skrývá jisté nebezpečí jak pro Evropu tak pro transatlantickou spolupráci.
Užší spolupráce USA a Ruska v rámci strategického partnerství završeného vytvořením Stálé rady NATO-Rusko by totiž mohla postupně vést k odsunutí evropských členů NATO na vedlejší kolej. Jinými slovy: evropští členové NATO by se mohli stát hosty ve vlastním domě, jehož skutečnými majiteli by se postupně stalo Rusko a USA. Evropa zde má na vybranou. Buď rychle vytvoří vlastní obranou a zahraniční politiku a změní strategické partnerství dvou mocností v partnerství tří mocností, nebo se dostane do vleku.
Druhým dopadem intenzivnějící rusko-americké spolupráce je jisté hodnotové rozmělnění původní transatlantické komunity, která se za dobu své existence ze strategických důvodů odklonila od hodnot, na nichž vznikla, jen jednou, když přijala za člena NATO polodemokratické Turecko.
Rusko je ovšem mnohem větší sousto a budoucnost transatlantické spolupráce tak může do značné míry záviset na tom, zda Rusko plně přijme stejné hodnoty jako západní země tohoto společenství. Pokud se tak nestane, může se celý koncept transatlantické spolupráce rozmělnit v konceptu strategického partnerství, které není postaveno na sdílení společných hodnot ale především na sdílených strategických zájmech mocných zemí.
EU může tomuto nežádoucímu trendu zabránit nejenom tím, že v blízké budoucnosti vytvoří společnou obranou a zahraniční politiku, která odpovídá její ekonomické síle, ale také tím, že bude aktivně pracovat na demokratizaci Ruska. Evropa může díky svému hospodářskému vlivu působit pozitivně na politickou transformaci a institucionální modernizaci Ruska. Pokud by v Rusku, tradičně rozervaném mezi prozápadní a protizápadní elity, díky vstřícné evropské politice zvítězilo západní pojetí demokracie, může se Rusko, stejně jako v minulosti jiní původní nepřátelé transatlantické komunity demokracií-Německo nebo Itálie-stát součástí této komunity. V opačném případě hrozí mezinárodní nestabilita, protože strategické partnerství, které není založeno na sdílených hodnotách, je už svou povahou dočasné.
Mezinárodní politika – červenec 2002