Uprchlíci se výrazně zasloužili o existenci samostatné československé,
a tedy i české státnosti. Uprchlíky před habsburskou státní mocí byli
totiž v době první světové vláky nejenom někteří čeští a slovenští
politici, kteří v exilu pracovali na vytvoření Československa, ale – a
to především – i desetitisíce legionářů, kteří nezávislost de facto
vybojovali. Bez jejich angažmá na straně vítězných mocností by
Československo jen těžko vzniklo.
I když legionáři představovali v nejužším smyslu slova vlastně vojenské
přeběhlíky, mnoho z nich z rakousko-uherské armády dezertovalo nikoliv
proto, že by byli zarytými pacifisty odsuzujícími válku, ale z
politických důvodů. Nechtěli prostě bojovat za stát, který nepovažovali
za svůj. Proto také většina z nich chtěla bojovat v rámci
československých legií.
Nejprve se ovšem legionáři stávali skutečnými uprchlíky. Přebíhali „na
druhou stranu“, do neznáma, aniž by přesně věděli, co je čeká. Stejně
jako většina exulantů v dějinách, utíkali, protože je k tomu donutily
poměry „doma“. Mnoho z nich si bylo vědomo, že se už nikdy nebudou moci
do své vlasti vrátit, pokud jí zůstane rakousko-uherská monarchie.
Jediný způsob bylo monarchii porazit a na jejích troskách vytvořit
domov nový.
Samozřejmě, že většina přeběhlíků-uprchlíků nemohla vědět, zda se tento
záměr podaří uskutečnit. S obdobným vědomím a tušením nejistoty
opouštěli vlast také čeští a slovenští politici, kteří v cizině aktivně
pracovali na rozvrácení habsburské monarchie. Tento vzorec se v českých
dějinách ještě několikrát opakoval – v případě politických exulantů za
druhé světové vláky nebo během komunistického režimu.
Viděn v tomto kontextu, má vznik Československa téměř mytický rozměr. K
vytvoření samostatného státu bylo zapotřebí exodu velké skupiny lidí,
která – když se tito lidé vrátili zpět – byla nositelem hlavních
státotvorných prvků nového uskupení. I když je možné argumentovat, že
monarchie by se zhroutila i bez československých legionářů a exilových
politiků, jako byl Tomáš Garrique Masaryk, Edvard Beneš a Rastislav
Štefánik, asi by bez nich nevzniklo Československo jako samostatný
stát.
Důležitou roli v celém procesu hrála i další skupina exulantů –
Češi a Slováci, kteří odešli do ciziny buď za prací, nebo z odporu k
Rakousko-Uhersku už během 19. století. Právě oni (zejména v Americe)
Masarykovi a dalším českým a slovenským představitelům výrazně pomohli
v jejich snaze zajistit pro myšlenku nezávislého státu podporu
zahraničních politiků.
Sága exilu jako důležitého prvku v konstituování a
rekonstituování československého státu ovšem neskončila 28. října 1918.
Na tuto kapitolu navázal odchod vrcholných československých politiků do
londýnského exilu po mnichovském diktátu. Edvard Beneš a jeho exilová
vláda pak během války pracovali na znovuvytvoření Československa v jeho
předválečných hranicích.
Do exilu odešlo také mnoho československých vojáků a dalších lidí,
kteří buď prchli před nacistickým režimem, nebo proti němu chtěli
bojovat. Mnozí z nich později bojovali na nejrůznějších frontách;
českoslovenští piloti sehráli důležitou roli v letecké válce o Velkou
Británii.
Češi a Slováci ovšem prchali i opačným směrem – do Sovětského svazu.
Stejně jako byli exulanti odcházející na Západ většinou oddáni myšlence
demokracie, byli mnozí uprchlíci v Moskvě příznivci sovětského
komunistického zřízení. Během druhé světové války se tak československý
exil do jisté míry rozštěpil na dvě skupiny, jejichž protichůdné cíle
předznamenaly politický souboj o demokracii po skončení války v roce
1945.
K neméně významným skupinám uprchlíků patřili i čeští a
slovenští Židé. Někteří se uchýlili do Švýcarska nebo dočasně i dalších
evropských zemí, jiným se podařilo dostat až do zaslíbené Ameriky. Byli
i tací, kteří přežili válku v Číně nebo Sovětském svazu. Ne všem se
ovšem uprchnout podařilo. Ti „šťastnější“ poté přežili utrpení
koncentračních táborů; životy většiny z nich v těchto posledních
místech vyhnanství bohužel skončily.
Uprchlická sága Židů je zajímavá též tím, že druhá světová
válka do jisté míry definitivně ukončila jejich obecnější vyhnanství –
tedy uprchlickou odyseu, která začala před téměř dvěma tisíci lety při
vypovězení Židů z Izraele. Horory války uspíšily vytvoření samostatného
státu na historických územích biblického Izraele. Mnoho z těch, kteří
přečkali strasti koncentračních táborů nebo nacistickému běsnění
unikli, se v poválečných letech v Izraeli skutečně usadilo.
Vznik vlastního státu tak Židům vrátil domov a ukončil dvě
tisícovky let trvající vyhnanství, v jehož rámci museli prchat z jedné
„hostitelské“ země do druhé. Po staletí mezi ně patřily také poměrně
tolerantní české země; ve 30. letech 20. století se pak Československo
stalo dočasným přístavem pro mnoho Židů prchajících z nacistického
Německa. Bohužel holocaustu padla za obět v podstatě celá, před válkou
početná česká židovská komunita.
Uprchlíky svého druhu byli i českoslovenští občané, kteří museli v roce
1938 a 1939 vyklidit Sudety, násilně připojené k Německu. Většina z
těchto lidí se sice přemístila z jednoho území, které až do
mnichovského diktátu bývalo Československem, na území, které
Československem zůstalo, ale i tak ztratila své domovy, jež se
přechodně staly součástí jiné země.
Po druhé světové válce se mnoho uprchlíků vrátilo z ciziny
zpět, ale zároveň se poválečné Československo v odplatě za nacistické
zločiny a kolaboraci mnohých sudetských Němců s nacisty uchýlilo k
velké reorganizaci: více než tři miliony Němců a mnoho Maďarů bylo
zbaveno československého občanství a jejich majetek zkonfiskován;
následně byli odsunuti do Německa, Rakouska a Maďarska.
Ačkoliv i tito lidé byli – podobně jako Češi vyhnaní v roce 1938 ze
Sudet – vysídleni do zemí, ke kterým se etnicky hlásili, pro naprostou
většinu z nich odsun znamenal ztrátu domova. Jejich odchod také vyústil
v rozsáhlé změny sociální a ekonomické struktury země a posílil
komunistický režim.
Když se v roce 1948 zmocnili vlády v naší zemi právě komunisté,
začalo další období uprchlictví, které pokračovalo během celého období
jejich diktatury. Podle různých údajů z Československa v letech 1948
až1989 emigrovalo přibližně 550 tisíc obyvatel, tedy asi 3,5 procenta
celkové populace. Přibližně 250 tisíc odešlo mezi rokem 1968 a 1989;
téměř 60 tisíc lidí, z nichž mnoho patřilo k hospodářské a
intelektuální elitě země, uprchlo hned v prvních měsících po nástupu
komunistů k moci.
Do exilu byli nuceni odejít mnozí špičkoví umělci, spisovatelé,
novináři, sportovci či bývalí politici. Část z nich v exilu aktivně
pracovala na oslabení komunistického režimu; mnozí se nejrůznějším
způsobem snažili pomáhat lidem, kteří se v komunistickém Československu
rozhodli zůstat.
Naprostá většina emigrantů se po pádu režimu v roce 1989 do
České republiky nebo na Slovensko nevrátila. Šlo o lidi, kteří se díky
svému vzdělání či profesnímu zázemí v exilu dobře uplatnili, nebo po
mnoha letech přijali hostitelské země za své. Problémy činila také ne
vždy přátelská gesta nového demokratického režimu. Emigranti byli
zpočátku zcela vynecháni z restitučních procesů, mnozí nemohli získat
zpět původní občanství. Část populace na emigranty pohlížela jako na
odrodilce, kteří si užívali svobody a ekonomického blahobytu, zatímco
lidé za železnou oponou trpěli. Vyrovnat se s těmito předsudky se
některým nepodařilo dodnes.
Při zkoumání historie uprchlictví a exilu v Čechách za
posledních sto let si uvědomíme, že jediným obdobím, kdy občané této
země neprchali z politických důvodů, byla první republiky. Dokonce ani
relativně svobodné období v letech 1945 až 1948 není prosto politického
uprchlictví, protože sem spadá odsun sudetských Němců.
Po roce 1989 příčiny uprchlictví zanikly, nicméně kvůli vzájemným
nepochopením demokracie a jediné výrazné menšiny – Romů – tisíce z nich
zemi opustilo z důvodů rasové diskriminace a špatných ekonomických
příležitostí. Tato uprchlická vlna pokračuje i dnes.
Ovšem i během první republiky odcházelo mnoho Čechů a Slováků z
ekonomických důvodů. Ačkoliv Československo tehdy bylo poměrně bohatou
zemí, statisíce lidí odešlo za prací a lepšími příležitostmi zejména do
Ameriky.
Po roce 1989 ze statistických údajů vyplynulo, že mimo území českých
zemí žije téměř 2,2 milionu lidí, kteří se hlásí k českému původu.
Zhruba 200 tisíc v Evropě, dva miliony v Severní Americe, deset tisíc v
Jižní Americe, deset tisíc v Africe, sedm tisíc v Asii a patnáct tisíc
v Austrálii a na Novém Zélandě.
Samozřejmě ne všichni jsou političtí uprchlíci nebo jejich
potomci, ale ekonomičtí emigranti. Mnozí se k českému původu hlásí,
ačkoliv jejich předci přišli před několika generacemi. Na druhou stranu
statistiky dozajista nezachytily možná i statisíce lidí, kteří se ke
svému českému původu z různých důvodů hlásit odmítají.
Dalo by se tedy říci, že osudy naší země jsou do značné míry utvářeny i
osudy našich uprchlíků. Kvůli různým vlnám ztratily české země během
posledních sta let několikrát podstatnou část hospodářských,
politických, uměleckých a intelektuálních elit. Celá řada západních
demokracií, když bylo potřeba, několikrát uprchlíky z Čech přijala.
Nyní, když je Česká republika sama opět demokracií, má možnost tento
dluh splatit přinejmenším tím, že nabídne stejnou pohostinnost
uprchlíkům ze zemí, jejichž osud připomíná náš v těch méně šťastných
obdobích.
Kapitola ve sborníku „Útěk a exil“ u příležitosti stejnojmenné výstavy, UNHCR, Praha – červenec 2002