Vláda Vladimíra Špidly, kterou jmenoval 15.7. na Hradě prezident Václav Havel už byla popsána různými způsoby. Oponenti mluví o nechutném a nestabilním slepenci, který se brzy rozpadne. Příznivci naopak vyzdvihují schopnost různě orientovaných politických stran se domluvit na základě toho, co je spojuje a potlačit v zájmu země to, co je rozděluje.
O čem se mluví méně nebo vůbec, je skutečnost, že Špidlova vláda se od těch předchozích výrazně liší několika znaky, které na české politické scéně po mnoha letech politické stagnace působí jako čerstvý vítr.
Tak především, většina členů vlády nejsou už politiky první generace vývoje po roce 1989. Vlastně jen s výjimkou například Petry Buzkové nebo Stanislava Grosse-paradoxně politiků mladých věkem-přišli ostatní členové vlády do vysoké politiky z občanských zaměstnání (mezi které je nutno počítat i působení ve státní správě) až během devadesátých let. Dokonce i Pavel Rychetský, jedna z důležitých postav první fáze polistopadového vývoje, působil v letech 1992-1998 mimo politiku jako právník.
Skutečnost, že se vláda skládá většinou z lidí, kteří už v demokratické společnosti po roce 1989 sbírali zkušenosti také mimo politiku, je důležitá. Nejenom, že se tak symbolicky končí období vlády první polistopadové politické generace. Končí tím i období, během něhož české politice dominovali lidé, kteří se od pádu komunismu pohybovali jen v nejvyšších patrech politické moci a se skutečnými problémy občanů se mohli jen těžko seznámit.
Druhou důležitou kvalitou nové vlády je skutečnost, že po šesti letech je to poprvé vláda většinová. Poslední vláda Václava Klause, vláda Josefa Tošovského i vláda Miloše Zemana byly vlády menšinové. Ačkoliv se v případě nové vlády jedná o většinu velmi křehkou, přece jenom jde o výrazný posun. Zásadní věci by měly být prosazovány společně vládní koalicí a poněkud by tak mělo zmizet ono podivné rozostření vztahů v parlamentu, kdy se pro různé zákony hledaly účelové, momentální koalice a dělaly se až příliš často zákulisní politické obchody.
Třetím znakem nové vlády je, že je to první vláda od roku 1989, která je koalicí přes politický střed. Mohli bychom sice namítnout, že opozičně-smluvní spojenectví občanských a sociálních demokratů v minulém volebním období bylo de facto skrytou koalicí, nicméně obě strany nebyly reprezentovány ve vládě a jejich spolupráce se kromě smluvně zakotvených cílů změnit společné ústavu a volební zákon neopírala o společný program.
Političtí teoretici se v názorech na pravo-levé vlády liší. Většinou se ale shodují, že krátkodobá spolupráce–například po jedno volební období–přes politický střed mezi týmiž politickými subjekty, není nezbytně na škodu, zatímco dlouhodobá spolupráce může mít neblahé účinky zejména v tom, že nahrává vzniku populistických alternativ.
Jasné programové spojenectví přes politický střed na kratší dobu může naopak výrazně pomoci politické kultuře v zemi, protože politické elity různého ideového zaměření nutí k hledání kompromisů.
Vlády složené z ideově odlišných subjektů též jakoby zdvojují opozici. Na jedné straně musí taková vláda směrem navenek vystupovat jednotně a prosazovat společné záměry, na straně druhé se ideově nesourodé subjekty navzájem hlídají, takže se do jisté míry otupuje nebezpečí, které existuje u vlád jedné stany nebo ideově jednotných vlád koaličních. Tedy, že se vláda občas uchýlí k jednání mimo veřejnou kontrolu, a že se důležitá rozhodnutí dělají více ve stranických sekretariátech než ve vládě samotné. Existuje tak jak „opozice“ uvnitř vládní koalice, tak opozice oficiální, parlamentní.
Posledním novým prvkem nové vlády je chování, nebo řečeno trochu nadneseně „politická kultura“, jejího předsedy. Vladimír Špidla může být politickými oponenty obviňován z ideologického fundamentalismu, ale nelze mu upřít, že je prvním předsedou vlády České republiky od roku 1992, který jasně nadřazuje ideje a programovou shodu mocenským úvahám. Lze se domnívat, že se tato Špidlova filozofie pozitivně odrazí i v chování vlády jako celku.
Právo – 17. 7. 2002