Po volbách v roce 1998 jsem byl v roli poradce prezidenta účastníkem několika setkání Václava Havla a předsedy ČSSD Miloše Zemana. Jedno z posledních povolebních setkání se odehrálo v Lánech už v době, kdy Zemanova nabídka zformovat koaliční vládu s lidovci a unionisty byla odmítnuta Unií svobody a Zeman byl Občanskými demokraty vtáhnut do opozičně-smluvní sítě.
Během zmíněného setkání prezentoval Zeman prezidentovi seznam ministrů své budoucí jednobarevné vlády. Prezident vyjádřil výhrady ke dvěma jménům. Jedním z nich bylo jméno Jana Kavana. Václav Havel tehdy jasně řekl, že své výhrady vůči Kavanovi nezakládá na pověstech o jeho pochybné minulosti, včetně údajné spolupráce s StB, (neboť v právním státě mu nezbývá než respektovat rozhodnutí soudu o Kavanově nevině) ale na tom, že Kavan je člověk, který má nevšední schopnost vytvářet skandály. Jinými slovy: prezidentovy výhrady byly spíše varováním, že Kavan způsobí problémy jak vládě tak České republice.
Zeman reagoval již v duchu opozičně-smluvním-tedy jednáním prezidentovi „na truc“. Ačkoliv prozradil, že má na místo ministra zahraničí ještě jednoho kandidáta a prezidenta ujistil, že bude o jeho varování přemýšlet, téhož večera na grémiu své strany oznámil, že ministrem zahraničí bude Jan Kavan.
Zemanova vláda pak byla schválena díky opoziční smlouvě, protože se hlasování o důvěře zdrželi poslanci ODS. Tato strana pak vládu Miloše Zemana čtyři roky držela u moci-skandál neskandál–i navzdory tomu, že se prezidentovo varování vyplnilo v míře více než vrchovaté. Skandály ovšem bohužel nevytvářel jen Kavan a jeho ministerstvo. Stejně se činila například skupina premiérových poradců.
Zatímco složení a program vlády ale byly předmětem hlasováni v parlamentu, složení skupiny poradců obklopujících premiéra bylo zcela odpovědností premiéra samotného. Tito lidé pracovali přímo pro něj a pro úřad vlády. Zemanovu odpovědnost nijak nezmenšuje skutečnost, že formálně měl poradce na starosti ministr Karel Březina.
Proč je Zemanovy poradce a skandály jimi vyprodukované, jako byla akce Olovo, nutné zmínit v souvislosti s Kavanem a současnými otřesnými odhaleními týkajícími se bývalého generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby? Například proto, že od počátku Srbova působení na ministerstvu někteří lidé upozorňovali, že Srba byl na ministerstvu Šloufovým člověkem. Mohly to být jen zlé jazyky, pravdou ovšem je, že těsnou spolupráci Srby a poradců v okolí premiéra prokázala kauza Štiřín. Telefonáty premiérova poradce Novotného správci Štiřína Hrubému, mluví jasnou řečí.
Ať už ale Kavan dosadil Srbu na ministerstvo sám o své vůli, nebo na doporučení šedé eminence ministerstva Heleny Opolecké, nebo přímo na doporučení Šloufa, nakonec byl Srba samozřejmě především Kavanovým člověkem. Současný předseda Valného shromáždění OSN nemůže nyní požadovat, aby jeho jméno nebylo se Srbou spojováno.
Nic podobného ovšem nemůže požadovat ani Miloš Zeman. Byl to on, kdo osobně zaštiťoval pochybnou skupinu poradců a kdo spolu s Kavanem účinkoval například v pomlouvačné kampani proti bývalému ministru zahraničí Jozefu Zieleniecovi. Byl to Zeman, kdo bohorovně hrál všechny zmíněné skandály do „autu“ stejně, jako to už kdysi činil v případě kufříkové aféry nebo aféry bamberské.
Když se tyto aféry vynořily, oblíbeným protiútokem Zemana a jeho lidí bylo, že se jedná o zpravodajské hry s cílem poškodit ČSSD. Totéž jsme už zaslechli i v případě obvinění vůči Karlu Srbovi. I kdyby se ovšem nakonec ukázalo, že Srba si vraždu novinářky Sabiny Slonkové neobjednal a je vskutku jen obětí zpravodajských her, je třeba se zeptat, proč se lidé ze Zemanova a Kavanova okolí, stejně jako Kavan sám, tak snadno stávají oběťmi zpravodajských her? Člověka zcela bezúhonného není úplně snadné do nějaké té zpravodajské hry zavléct.
Osa Srba-Kavan-Šlouf-Zeman není bohužel úplná bez Václava Klause. ODS věděla velmi dobře, co se děje nejen na ministerstvu zahraničí, ale také, jaké skandály vyvolali premiérovi poradci. Navzdory těmto skandálům a dalším problémům Zemanovy vlády držela výměnou za mocenské výhody vládu u moci. Když byli v souvislosti s akcí Olovo obžalováni právě Sabina Slonková a její kolega Jiří Kubík, ODS alibisticky mlčela. Jinými slovy: za Kavana, Srbu a skupinu šloufovských poradců nese odpovědnost ODS stejně, jako ji nese zemanovské křídlo ČSSD.
Jaké důsledky vyvodí ze své politické odpovědnosti za Srbův případ Jan Kavan, je jedna věc. Možná důležitější je zjištění, že Miloš Zeman by se rozhodně neměl stát kandidátem na funkci prezidenta České republiky. K jeho vulgárnímu politickému stylu a mezinárodním pozdvižením, která způsobil svými výroky, nyní přibyla politická odpovědnost za kauzu, kterou by žádný příští prezident neměl být obtěžkán. Politickou odpovědnost nemůže setřást ani další možný prezidentský kandidát, Václav Klaus. Případ Srba je totiž jen smutnou dohrou
demoralizujícího prostředí stvořeného opozičního smlouvou.
Hospodářské noviny – 25. 7. 2002