Známý italský politolog Giovanni Sartori tvrdí, že politickou stranu nelze považovat za relevantní, pokud nesplňuje jednu ze dvou podmínek. Tou první je, že musí mít koaliční potenciál. Je-li strana dlouhodobě vyřazena z vládních koalic buď proto, že je to strana nesystémová (například extrémistická), nebo je s ostatními neslučitelná, nesplňuje tuto podmínku. Druhou podmínkou je, že existence strany nutí ostatní strany k určitému jednání, k němuž by se jinak neuchylovaly. Jinými slovy: strana má vyděračský potenciál.
Problémem stran, které jsou „relevantní“, protože mají pouze vyděračský potenciál, je, že nemohou v takové pozici přežít příliš dlouho. Pokud je strana programově vyloučena ostatními stranami z podílu na moci, voliči se od ní eventuálně začnou odklánět i navzdory tomu, že může ostatní strany vydírat.
Komunistická strana Čech a Moravy je přesně v situaci, o které Sartori mluví.
Díky svým 41 křeslům v Poslanecké sněmovně mají komunisté nepochybně vyděračský potenciál. Některé zákony bez jejich pomoci například neprojdou, a zároveň jejich silná pozice v parlamentním spektru nutí ostatní strany, aby vytvářely koalice přes politický střed, které by jinak nevznikaly.
Koaliční potenciál komunistů je ovšem nulový, protože se strana odmítá reformovat ve stranu systémovou. Zatímco ovšem mnohé nesystémové strany na Západě jsou „nesystémové“ proto, aby rozhýbaly, nikoliv zničily, demokratický systém, čeští komunisté, zdá se, skutečně věří, že špatný je samotný systém. Věří, že pokud vytrvají dostatečně dlouho ve svém politickém zákopu, změní se právě systém. Nemají tak zdánlivě důvod se měnit sami.
Tato iluze je ovšem pro KSČM potenciálně velkým problémem. Demokratický systém má své nedostatky. Problémy je obtěžkáno i fungování tržní ekonomiky.
Proces globalizace je vážnou výzvou celé řadě zaběhnutých institucí a mechanismů národních demokracií. Celkově je ale systém, který česká společnost přijala po pádu komunistického režimu, velmi odolný a pevný.
Zatímco v první polovině dvacátého století, kdy demokracie jako systém teprve váhavě bojovala o přežití, a československá demokracie byla obklíčena autoritářskými režimy, byly šance autoritářských stran dobré, dnes je situace jiná. Demokracie se pevně zabydlila v celém západním světě a postupně se prosazuje i v mnoha zemích mimo západní civilizační okruh. Neexistují, a už jen těžko budou, totalitní velmoci. Dokonce i Čína je dnes zemí na přechodu k plnému tržnímu hospodářství a eventuálně zřejmě i k politické demokracii.
Kdyby čeští komunisté byli jasně schopni říci, že demokratický systém plně respektují, a že jejich hlavním cílem není demokracii popřít, ale snaha praktikovat skutečnou levicovou politiku v rámci tohoto systému, udělali by velký krok vpřed. Zůstávají však raději stranou nesystémovou, antidemokratickou. Už jejich neochota jasně odsoudit totalitní praktiky minulosti je toho důkazem. Jejich nacionalistický, xenofobní program pak jen dokresluje obraz antisystémové strany.
Protože změnu demokratického systému, který je nyní v České republice navíc chráněn naším členstvím v NATO (proti kterému KSČM pochopitelně protestuje), je nereálná, bude se eventuálně muset měnit KSČM–pokud chce přežít jako strana relevantní. Nestane-li se totiž stranou, která má kromě vyděračského potenciálu též potenciál koaliční, začne ztrácet podporu.
Tato předpověď může znít divně několik týdnů po volbách, v nichž komunisté tak skvěle uspěli. Ani osmnáctiprocentní zisk nezlepšil jejich koaliční potenciál. Ostatní strany vidí komunisty natolik kriticky, že s ní nejsou ochotny spoluvládnout. S trochou ironie by se dalo říci, že pokud nereformovaná KSČM nezíská více než 50 procent hlasů, nebude už v této zemi vládnout.
Oněch osmnáct procent hlasů pro KSČM bylo navíc do značné míry souhrou náhod. Pokud například bude Špidlova vláda dělat demokratickou politiku jen trochu více otevřenou, a ubude tak znechucených voličů, ubude i hlasů pro KSČM. V každých příštích volbách bude mít nedávný úspěch KSČM mobilizační efekt na ty voliče, kteří nevolili. Ekonomická situace země se nebude po ukončení nejtěžších reforem už dramaticky zhoršovat.
KSČM byla úspěšná zejména proto, že se stala hlavní protestní stranou. Její největší problém spočívá do budoucnosti v tom, že většina jejích nových voličů se aktivně neidentifikuje s komunistickým programem. Pro KSČM voliči volí (anebo nevolí vůbec), aby potrestali strany ostatní. KSČM tedy musí najít strategii, jak se stát stranou systémovou—tedy, stranou, která chce současný systém reformovat, ale nikoliv zničit. Aby toho dosáhla, buse se muset výrazně změnit, včetně svého jména.
30. 7. 2002