Proč nemá střední Evropa státníky?

Už při zevrubném pohledu na historii Střední Evropy nás udiví skutečnost, že
tento región, který vyprodukoval v posledních 100 letech mnoho největších světových umělců, spisovatelů, filozofů či psychologů, nevyprodukoval téměř žádné celosvětově proslulé politiky. Zatímco na vyjmenování světově známých umělců a intelektuálů z českých zemí, Slovenska, Maďarska, Slovinska a Rakouska (tedy dříve principiálních částí Habsburské monarchie) bychom potřebovali mnoho času, světoznámé politiky-státníky můžeme vyjmenovat bez zdržování: Bruno Kraisky, Tomáš G. Masaryk, Václav Havel.

Druhou stranou mince je skutečnost, že středoevropský región též stvořil několik světově významných politických monster. V osobě Adolfa Hitlera dokonce možná drží smutný světový primát. Vyprodukoval i významné politiky, které nakonec dostihla jejich vlastní minulost—například Kurta Waldheima.

Důvodů pro zarážející rozdíl mezi množstvím světově známých umělců a intelektuálů na jedné straně a malým počtem velkých politiků na straně druhé, které Střední Evropa dala světu, je několik. Tím hlavním se zdá být rozdílná reakce mezi politiky na jedné straně a umělci na straně druhé na hlubokou provinčnost a občanskou průměrnost středoevropského prostoru, v němž maloměstské šosáctví většiny obyvatel zároveň ve svých temných hlubinách skrývá historické křivdy, různé druhy nacionalismu a předsudky.

Politici jsou koneckonců vždy především obrazem průměru populace, ze které vzešli. Chtějí-li uspět, nemohou radikálně jít proti většinovému mínění a zaběhlým normám chování. Je-li provinční a ve svých názorech sebestředná (a zároveň nacionalistická) většina obyvatel toho kterého státu, budou takoví i politici. Je prostě těžké žádat reprezentanty lidu, aby byli jiní než lid.

Proto se také velcí politici v regiónu rodili jen v přelomových obdobích, kdy byli vyneseni k moci souhrou náhod. Ani Masaryk ani Havel by se nestali politiky, kdyby je jako politiky nestvořila souhra událostí v přelomových obdobích historického významu. Ani jeden z nich by se nemohl stát významným politikem za normálních okolností.

Stejně jako naprostá většina umělců a významných intelektuálů stvořených středoevropským regionem, také významní politici vzešli z revolty proti zaběhnutým kódům myšlení–z odporu proti establishmentu. Šance osobností, které revoltují proti převažujícím normám chování nebo politickému systému, stát se uznávanými politiky, jsou ovšem mnohem mizivější než šance umělců nebo intelektuálů.

Dalo by se dokonce říci, že zatímco vzpoura proti maloměstskému provincialismu a průměrnosti středoevropského regionu je základní podmínkou úspěchu umělců a intelektuálů, jak o tom skvěle píše například Thomas Bernhard, u osobností, které by se takové revolty odvážily v politice, je téměř jistou cestou k neúspěchu. Pokud totiž zároveň nedojde k revolučním změnám, jsou političtí rebelanti v tradičně silně konzervativním regionu vesměs odsouzeni k živoření na okraji.

Skutečnost, že velké politické osobnosti jsou ve středoevropském regionu produktem historicky zlomových událostí ovšem pak také často vede k jejich nekritickému zbožnění. To v sobě nese jistá nebezpečí. Charismatický rebel-outsider může své najednou nabyté obrovské moci nad davem pozitivně využít–nebo ji zneužít. V historii Střední Evropy známe obojí. V Čechách máme jak již zmiňovaného Masaryka a Havla, nebo také Alexandra Dubčeka, ale zlomové události též vynesly k moci například Klementa Gottwalda (i když ten se nikdy nestal světově známým politikem).

Je samozřejmě možné argumentovat, že osobnosti světového významu se v politice rodí mnohem častěji ve velkých zemích, které mají globální agendu. Světově významnými státníky se v takových zemích mohou stát občas i lidé veskrze průměrní. Zároveň ovšem existuje celá řada malých zemí, které produkují velké politické osobnosti bez toho, že by tito politici byli produkty vzpoury proti malosti domácích poměrů.

Je možné, že začlenění celého středoevropského regionu do Evropské unie změní postupně povahu rovnice, v níž se velcí středoevropští státníci mohou objevit jen ve zlomových obdobích, která jsou schopna legitimizovat výjimečné bojovníky proti odcházejícímu systému. „Poevropštění“, tedy jakési zglobalizování, středoevropského prostoru bude ovšem též výzvou pro umělce a intelektuály. Ti si možná budou muset v prostoru, z něhož Evropa postupně vymete malost a provinčnost, najít jiná témata, se kterými se mohou utkávat.


MF Dnes – 5. 8. 2002

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..