Obrovské škody a utrpení způsobené povodněmi minulých dnů by neměly zastřít skutečnost, že celkově nám dávají tyto jinak tragické události i důvody k jistému optimismu. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že ve srovnání s podobnou kalamitou v roce 1997 máme lépe fungující demokratický stát.
Ačkoliv i během letošních povodní se státní orgány občas dopustily chyb, celkově je zřejmé, že docela dobře zafungoval nejenom integrovaný záchranný systém, ale i ostatní stání instituce. Nejde přitom jen o vládu Vladimíra Špidly, která si během krize počínala věcně a kompetentně. Lépe než v roce 1997 si počínaly i armáda, policie a hasiči.
Zvláště povzbudivé je, že se osvědčilo i rozdělení státu do regionů. Hejtmani a ostatní orgány regionální samosprávy hráli během povodňové krize důležité role. Zatímco v roce 1997 se ještě stále vysoce centralizovaný stát potýkal s tím, že úřednictvo a politici v Praze byli od míst povodní příliš vzdáleni a nemohli tudíž reagovat vždy rychle a efektivně, regionální samospráva podobný problém minulý týden neměla.
Právě povodně ukázaly, jak důležité je mít nejen efektivní centrální řízení státu ale zároveň i demokraticky zvolené orgány samosprávy na úrovních, kde centrální orgány nemohou vždy promptně reagovat. Vždyť jednou z často slýchaných stížností na počínání státních orgánů v roce 1997 bylo, že úředníci a politici v Praze přesně nechápali, co se na Moravě vlastně odehrává.
Minulý týden se zároveň ukázalo, že mezi centrálními orgány a orgány regionální samosprávy panoval v krizových okamžicích převážně duch spolupráce, nikoliv duch zbytečně rivality. Povodně tak paradoxně daly pádnou odpověď na stále znovu přemílané politické dilema, zda opravdu decentralizace státní správy byla účelná.
Povodňová kalamita také potvrdila, že Česká republika má stále robustnější občanskou společnost. Občanská solidarita se projevila v nejrůznějších možných podobách. Množství nejrůznějších charit, spolků i záchranných iniciativ, které nabídly svou pomoc, je dobrým vysvědčením nejenom pro českou společnost ale i pro demokratický systém.
Bez zajímavosti a konkrétních důsledků pro fungování společnosti v budoucnosti přitom není ani skutečnost, že toto vzepětí občanské společnosti je doprovázeno obrovským nárůstem informačních toků, zejména prostřednictvím Internetu. O povodních, o možných zdrojích pomoci se bylo tentokrát možné dozvědět mnoho užitečného nejenom z „oficiálních“ medií, ale právě též prostřednictvím Internetu.
Samostatnou pozitivní kapitolou je Česká televize. Její nepřetržité, místy skvělé zpravodajství v době povodní snad konečně ukončí často nesmyslné diskuse o potřebě či nepotřebě veřejnoprávní televize. Zároveň snad též ukáže současnému vedení televize a Radě ČT, že cesta k lepší veřejnoprávní televizi nevede přes krácení zpravodajství na úkor bezduchých pořadů. Právě zpravodajství, jako služba veřejnosti, se během povodní ukázalo být tím nejlepším, co naše veřejnoprávní televize může nabídnout. Ukázalo také, že vyrůstá nová generace kvalitních novinářů.
Další, nepochybně pozitivní lekcí povodňové krize je, že země Evropské unie považují Českou republiku již nyní za jakéhosi de facto člena EU. Unie se často definuje jako oblast spolupráce a solidarity. Povodně ukázaly, že Česká republika je už do značné míry součástí této oblasti.
Hospodářské noviny – 20. 8. 2002