Každou katastrofu lze přijímat různými způsoby. V západní civilizaci bychom mohli—při vědomí, že se dopuštíme hrubé generalizace—rozdělit reakce různých národních společenství na reakci evropskou a reakci americkou.
Zatímco Evropané dosti často nad různými kalamitami nejprve lomí rukama a zároveň téměř okamžitě hluboce uvažují nad příčinami, hledajíce vlastní vinu, Američané vidí kalamity nejrůznějšího druhu jako vyzvy. Nejprve je nutné konat, kalamitě se postavit, pak přemýšlet o příčínách a třeba se i sebeobviňovat.
Je docela dobře možné, že jednání „americké“ je někdy trochu zbrklé, a že by si vyžadovalo nějakou hlubší předchozí analýzu. Zároveň ovšem v sobě nese pozitivní náboj. Tím, že staví čin nad pochybobání, slouží i jako určitá forma terapie behěm tragických událostí a zároveň posiluje pocit náležitosti k určitému společenství.
Reakce českých vládních politiků—ačkoliv Vladimír Špidla žádným obdivovatelem Ameriky zřejmě není—byly během povodnové kalamity překvapivě „americké“. Špidla jasně řekl, co se musí udělat, nenechal žádný prostor pochybnostem o tom, jak bude reagovat vláda. Převažující postoj byl: Máme problém, a ačkoliv se jedná o problém obrovský, budeme ho řešit, vyřešíme ho. To bylo v poněkud sebemrskačském českém politickém prostředí příjemné novum.
Obecně vzato, povodně a jejich následky mohou být skutečně docela užitečnou výzvou. Velká voda nám totiž dosti dobře ukázala, kde jsou naše slabiny a kde naše silné stránky. Máme nyní šanci ona slabá místa odstranit.
Jedná se přitom nejenom o slabá místa ve státní správě, v organizaci záchraných prací nebo o neodstatek koordinace například o oblastí sdílení důležitých informací.
Jde i o to, že velká voda jedná tak trochu „darwinisticky“—tedy, že ublíží nejvíce například těm vesnicím a městům, kde domy stojí v místech, kde by stát neměly. Nebo poboří především ty domy, mosty a silnice, které jsou z hlediska dnešních možností strukturálně nevyhovující. Není žádnou náhodou, že spadlo například množství domů postavených z nepálených cihel nebo domů, které byly staticky narušené už před povodněmi.
Výzva, která před námi stojí, tedy spočívá nejen v aktivním odtsraňování nejhorších následků a pomoci postiženým, ale i v nalézání takových řešení, které zmenší pravděpodobnost, že se něco podobného bude opakovat. Jinými slovy: vláda a ostatní orgány by se neměly snažit jen škody „záplatovat“, ale využít škod k modernizaci infrastruktury této země.
20. 8. 2002