Po nastupu Vladimira Spidly do cela vlady a zejmena pak pri povodnich se naplno rozhorel spor o socialni stat. Zatimco Spidla mluvi o tom, ze mame fungujici socialni stat, liberalni odpurci se teto myslence vzpiraji a obvinuji premiera ze socialistickych choutek.
Ve skutecnosti je spor o socialni stat umely prinejmensim v tom, zda socialni stat mit nebo nemit, stejne jako zda socialni stat znamena socialismus. Vsechny zapadni demokracie, dokonce i liberaly opevovana demokracie americka, jsou socialnimi staty. V kazde funguje pomerne husta sit socialnich davek a dalsich socialnich programu garantovanych statem, jejichz ukolem je nenechat socialne slabsi cleny spolecnosti propadnout az dno a zaroven zajistit dustojnou existenci lidem, kteri jsou bud z duvodu stari, nebo nemoci mimo pracovni proces.
I v Americe funguje vcelku rozsahly system „social welfare“, system podpory v nezamestnanosti, nebo zdravotni a nemocenske pojisteni pro lidi, kteri jsou mimo pracovni proces (medicare, medicaid). Rozdily mezi demokratickymi zememi jsou nikoliv v tom, zda maji nebo nemaji socialni stat, ale spise v rozsahu socialni site garantovane statem a v rozsahu alternativnich soukromych aktivit, jako je napriklad duchodove pripojisteni.
Rozdily take existuji v tom, zda primarnim poskytovatelem zdravotni pece a zdravotniho pojisteni jsou statni ci polostatni instituce, nebo instituce soukrome. Je pravda, ze nektere evropske demokracie vytvorily socialni systemy, ktere se ukazaly byt vzhledem k vykonu jejich hospodarstvi prilis stedre. Jine si uvedomily, ze prilisna socialnost statu muze podvazovat ekonomicky rozvoj. Zadna zapadni demokracie ovsem socialni stat nedemontovala a dokonce – navzdory tomu, ze v mnohych vladly delsi dobu pravicove strany – ani nijak vyrazne neomezila.
Vsechny moderni demokracie, az na vzacne vyjimky, se vykazuji pomerne vysokou mirou zdaneni a rozdily existuji spise jen v tom, jak ten ktery stat vybrane penize utraci. Krome zakladni zachranne site, ktera je spolecna vsem modernim demokraciim, existuje totiz cela rada oblasti – napriklad podpora vzdelani ci vedy – ktere lze tez podradit pod pojem socialniho statu. Ukazuje se, ze nejvice konkurenceschopne jsou ty staty, ktere se pred casem programove rozhodly investovat statni penize spise do podpory vzdelani, pocitacove gramotnosti a rozvoje moderni infrastruktury nez do „pasivniho projidani“ penez a umeleho udrzovani odvetvi, ktera nejsou perspektivni.
Nektere funkce socialniho statu muze dobre plnit obcanska spolecnost. Ale ani zde se nejedna o sektor zcela soukromy, protoze ty staty, ktere nektere socialni sluzby prenaseji na nevladni subjekty a neziskove organizace, financne pomahaji neziskovemu sektoru primymi dotacemi nebo danovymi odpisy a asignacemi. Videna v tomto kontextu, je tato cast obcanske spolecnosti soucasti socialniho statu.
Liberalni brojeni proti socialnimu statu se vyznacuje matenim pojmu. Zadne liberalni ci konzervativni vlade se v modernich demokraciich nepodarilo socialni stat odstranit. Zadna takova vlada se o to ani nepokusila, nebot by byla okamzite smetena. Zatimco je mozne, ze postupne poroste podil soukromych aktivit a individualni iniciativy v socialni oblasti, celkove tazeni proti socialnimu statu zustane jen retorikou. Liberalove by byli v mnohem lepsi pozici, kdyby prestali ideologicky valcit se samotnym konceptem socialniho statu a spise se s pomoci vecnych argumentu zamerili na parametry takoveho statu a jeho priority.
Právo – 30. 8. 2002