Kandidátské země EU a NATO v dvojím ohni

V reakci na možnou vojenskou intervenci v Iráku se západní svět rozdělil na dva tábory. Jeden je reprezentován Spojenými státy a Velkou Británií, které prosazují preventivní zásah proti Saddámu Husajnovi. Druhý (početnější) tábor, který bychom mohli popsat jako Evropskou unii, je reprezentován na té nejviditelnější rovině Francií a Německem. Obě tyto země mají z útoku na Irák obavy a pokud by s ním souhlasily, musel by prý být schválen Organizací spojených národů.

Současný spor o útok na Irák je ovšem výrazem hlubšího trendu—postupného odcizování se USA Evropě. Tedy postupného oslabování transatlantické spolupráce na úkor amerického unilateralismu. USA se po loňském 11. září rozhodly, že Evropa, s výjimkou Velké Británie, pro ně není spolehlivým spojencem v globálním boji proti terorismu. Kandidátské země EU a NATO jsou ovšem v tomto rostoucím napětí mezi USA a Evropou chyceny ve dvojích kleštích.

Dvě strany sporu

Argumenty obou stran v současném konfliktu znějí přesvědčivě. USA a Británie shodně tvrdí, že Saddám Husajn vyvíjí zbraně hromadného ničení, které se nebude rozpakovat použít proti západním zemím a Izraeli. Navíc Saddám porušuje v masovém měřítku lidská práva obyvatel Iráku a zřejmě také podporuje mezinárodní terorismus, proti kterému od loňského 11. září USA vedou válku. USA naznačují, že za určitých okolností souhlas OSN k útoku na Irák nepotřebují, protože Saddám už několik let odmítá vpustit na své území zbrojní inspektory OSN a porušuje tak rezoluce Rady bezpečnosti. Navíc, pokud Irák podporuje terorismus, mohou USA, které byly loňského 11. září napadeny, jednat v sebeobraně.

Francie a Německo, jejichž názory reprezentují pohled většiny kontinentálních evropských demokracií (každopádně většiny členů Evropské unie) naopak vybízejí k opatrnosti. Pokud USA a Británie na Irák zaútočí, nastane prý chaos ve světovém pořádku. Rozpadne se pracně budovaná protiteroristická aliance, dojde k radikalizaci umírněných islámských režimů, a Západ se opět ocitne v jakési studené válce s Ruskem a Čínou. Spojeným státům prý navíc chybí důkazy, že Irák skutečně zbraně hromadného ničení vlastní nebo vyvíjí.

Argumentů obou stran bychom mohli uvést ještě mnoho. Nedává to ale velký smysl, protože to, čeho jsme svědky, je tradiční spor v pohledu na svět mezi anglosaským světem a světem evropského kontinentu. USA i Británie podle evropských zemí vidí věci příliš černobíle a zjednodušeně—jako souboj dobra se zlem. Kontinentální Evropa zase podle USA je už tradičně opatrnická a ustupuje zlu v domnění, že se věci nějak vyřeší samy. Podle USA se ovšem zlu nemá ustupovat a dialog s takovým režimem, jako je ten irácký, nedává žádný smysl.

Rozsoudit obe strany sporu je obtížné. Saddám může být skutečně nebezpečný a třeba už zítra na nás zaútočit. Je tedy lepší mu v tom preventivně zabránit. Nebo může být naopak po prohrané válce před deseti lety víceméně neškodný. V tom případě je lepší diplomaticky vyjednávat. Je dokonce možné, že i kdyby Saddám zbraně hromadného ničení měl, stejně by je, veden pudem sebezáchovy, nepoužil, pouze by vydíral. Nebo, coby druhý extrém, je možné, že Saddám, který by jinak zbraně hromadného ničení nepoužil, je použije právě jako odpověď na americký útok.

Historický kontext

Kdo v tomto sporu stojí na které straně, bude záležet na mnoha okolnostech. Podíváme-li se ovšem prizmatem historie, zdá se, že pravdu mají spíše USA a Velká Británie.

Nejde jen o to, že kdykoliv Francie a Německo ve dvacátém století začaly v mezinárodních záležitostech jednat na vlastní pěst, dopadlo to obvykle špatně.
Mohli bychom koneckonců argumentovat, že například Německo se od konce války změnilo ve fungující demokracii, která má dostat šanci vystoupit ze stínu USA. Možná to bude činit rozumněji než právě Francie, která ve své snaze nebýt ve stínu nejmocnější západní demokracie často propaguje zahraničně-politické kroky, které jsou vedeny logikou, že USA je nutno vždy oponovat.

Jde především o to, že se politika ustupování zlu Evropě zatím vždy vymstila. Amerika musela v minulém století v Evropě dvakrát zasahovat, za obrovských obětí, aby Evropany zachránila před sebou samými. Bez Ameriky by se ještě dnes nejspíše válčilo i v bývalé Jugoslávii. Západní Evropané nebyli schopni činu a jistě by přišli se spoustou důvodů, proč nedělat nic.

Podobně je tomu i nyní. Za fasádou opatrnosti a rozumování se, jak se zdá, opět skrývá především nedostatek odvahy a jasnozřivosti. Pokud ovšem přistane Saddámova raketa s nukleární hlavicí v nějaké evropské metropoli, budou Evropané jistě ukazovat prstem na Ameriku, že je dostatečně neochránila.

Kandidátské země

Současný spor bohužel staví do téměř nemožné pozice všechny kandidátské země Evropské unie. Některé z nich jsou navíc i kandidátskými zeměmi NATO.
Budou-li podporovat spíše linii EU (tedy francouzsko-německou), vystavují se možnému hněvu USA. Postaví-li se na stranu USA, bude je možná vidět EU jako neloajální.

O něco lépe jsou na tom Polsko, Česká republika a Maďarsko, které jsou již členy NATO. Pokud by se rozhodly podporovat jednoznačně postoj EU, neriskují možnou „odvetu“ USA, pokud jde o jejich členství v NATO. Přesto i ony mají těžkou pozici, protože jen těžko se mohou výrazně odklonit od linie EU. Jejich ambice stát se členy EU by tím sice nebyly asi ohroženy, nicméně
cesta do EU by se mohla stát obtížnější a jejich vztahy s kontinentálními členskými státy by mohly ochladnout.

Slovensko je typickým příkladem kandidátské země, která, stejně jako například baltské státy, nemůže v současném sporu mezi USA a Evropou udělat dobrou volbu. Podpoří-li evropskou linii, USA mohou mít pochybnosti o tom, jak spolehlivým spojencem Slovensko bude v rámci transatlantické aliance, tedy v rámci NATO. Podpoří-li Slovensko USA, bude vnímáno kriticky Evropskou unií.

Dlouhodobější problém

Rozevírání nůžek mezi postoji USA a postoji EU je problém, který by ovšem eventuálně mohl ohrozit samotné NATO. USA tuto organizaci potřebují stále méně, protože Evropané nejenom nejsou schopni a ochotni se skutečně starat o svou obranu, ale nejsou ani ochotni pomáhat USA tam, kde to americká vláda považuje za důležité.

USA už daly najevo, že spíše než udržování komplikovaného, a pro ně nevýhodného transatlantického partnerství, pro ně za určitých okolností může být výhodnější strategické partnerství s Ruskem. Tedy partnerství založené nikoliv na sdílených demokratických tradicích a hodnotách, ale na ochotě čelit společně určitým vojenským nebezpečím. NATO by se tak mohlo začít stávat bezvýznamnou organizací právě v okamžiku, kdy do něj vstoupí nové země, včetně Slovenska.

Tím, že jsou evropská a euro-atlantická dimenze zahraniční politiky stavěny nyní proti sobě, jsou v nebezpečí obě. Bez ohledu na to, zda v současném sporu mají pravdu spíše USA a Velká Británie nebo kontinentální Evropa, ve způsobu, jakým se v současné krizi chovají k sobě navzájem, chybují obě strany. A to už je vlastně první vítězství Saddáma. A je to také těžký úder zemím, které chtějí být jak členy transatlantické aliance tak Evropské unie.


Mosty – 17. 9. 2002

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..