O vládní koalici víme po přestálé vládní krizi to, co jsme věděli před ní. Tedy, že je to společenství nesourodé a potenciálně nestabilní, protože se skládá z ideově odlišných stran. Zároveň jsme si stejně jako během vyjednávání o programu vládní koalice mohli potvrdit, že v této zdánlivě nesourodé koalici nakonec existuje slušná míra ochoty se domluvit zejména proto, že si všechny strany uvědomují, že jsou ve sněmovně jediné, které to myslí vážně s členstvím České republiky v Evropské unii. To, co je rozděluje, je nakonec, zdá se, přece jen, trochu slabší než historický úkol, který je spojuje.
A co jsme se během krize dozvěděli o opozici? Za prvé to, že Občanská demokratická strana i komunisté hlasují v rozhodujících okamžicích spolu jako jeden muž proti vládě. To by mohlo být pochopitelné například při hlasování o důvěře, pokud si jak komunisté tak občanští demokraté opravdu myslí, že je to vláda špatná.
Poněkud podivnější je tato vynořující se nerozborná protivládní jednota v případě konkrétních opatření, jako byl například povodňový balík daňových změn. ODS kritizovala tento balík zprava, komunisté zleva. Jinými slovy, pro ODS byl balík daňových změn údajně příliš levicový, pro komunisty údajně příliš pravicový (ve skutečnosti byly argumenty obou stran poněkud nekoherentní). To tedy buď znamená, že byl balík změn docela dobrým kompromisem, nebo že ODS i KSČM hlasují proti vládě z „principu“ a na obsahu navrhovaných zákonů příliš nezáleží. Pravdou může být obé.
Události, které následovaly po „principiálním“ odmítnutí povodňového balíku, ovšem vyjevily, že ani ODS ani KSČM nemají s ČSSD žádný principiální ideologický svár. Šéf ODS Václav Klaus, který nemohl po sestavení koaliční vlády přijít ČSSD na jméno, a opakovaně varuje před nebezpečím levicového puče, nabídl okamžitě ČSSD koaliční spolupráci. Je pravda, že Klaus vyloučil z takové spolupráce Vladímíra Špidlu, jenomže pokud je ČSSD „levicovým nebezpečím“, nemůže tomu tak být jen kvůli jednomu politikovi.
KSČM také okamžitě přispěchala s nabídkou tiché nebo otevřené spolupráce, tvrdíc, že osmdesát procent jejího programu se shoduje s programem ČSSD.
Ve skutečnosti je si KSČM více podobná s ODS než s ČSSD. Co mají obě strany napsáno v programech, je jedna věc. Jejich reálné protievropanství, nacionalismus, nedostatek vnitřní demokracie a machiavelistické usilování o moc za každou cenu jsou věci, které je od špidlovské ČSSD výrazně odlišují. Špidla raději volil nejistou koalici s proevropským programem, kterému věří, než pohodlnou jistotu vládnutí se stranami, které věří pouze v mocenské handly typu opoziční smlouvy.
Cynici namítnou, že lidovci a unionisté jsou ve vládě s ideologicky odlišnou stranou také jen kvůli moci. Ve skutečnosti lze docela dobře argumentovat, že obě strany jsou ochotny riskovat ztrátu své identity především proto, že jim jde o evropskou budoucnost České republiky.
A o co jde KSČM a ODS? Oběma o totéž. O rozbití vládní koalice za každou cenu a následný podíl na moci, které by využívaly především k brždění vstupu České republiky do EU. Současná opozice je tedy nerozborná nejenom proto, že jak ODS tak KSČM chtějí svrhnout koaliční vládu, doufajíce, že se do ní pak samy dostanou, ale též proto, že si obě strany, pokud jde o jejich skutečně hlavní priority, docela dobře rozumí.
Právo – 23. 9. 2002