Nechají nás Irové před branami?

Přijetí České republiky a dalších devíti kandidátských zemí za členy Evropské unie v roce 2004 se zdá být už jen pouhou formalitou. Výroční zprávy EU o stavu připravenosti jednotlivých zemí jsou přiměřeně shovívavé a po skončení negociačního procesu na konci tohoto roku zdánlivě už nic nebrání tomu, aby začal proces ratifikace členství jak v kandidátských tak v členských zemích EU.

Za fasádou činorodé aktivity a uklidňujících prohlášení jak v Bruselu tak v kandidátských zemích se ovšem zraky politiků neklidně upínají k Irsku. Tam se totiž bude 19. října konat druhé referendum o schválení či neschválení smlouvy z Nice. Pokud by Irové i na podruhé tuto smlouvu odmítli, proces rozšíření EU se může na několik let zastavit.

Někteří činitelé EU sice naznačují, že by odmítnutí smlouvy z Nice nezbytně neznamenalo konec současné vlny rozšíření. Jejich ujišťování, že k rozšíření EU lze přistoupit i na základě předchozích smluv, je ale zavádějící. Kdyby už k nějakému rozšíření vůbec došlo, každopádně by nemohlo zahrnout deset kandidátských zemí. Rozšíření, které by zahrnulo více než jen několik málo zemí, by bez reformy rozhodovacích mechanismů , které nabízí právě smlouva z Nice, vedlo jen k dalšímu prohloubení rozhodovací paralýzy v EU. Nikde není psáno, že Česká republika, jejíž hodnocení není nijak oslnivé, by mezi těmito zeměmi byla.

Irské hlasování obsahuje řadu paradoxů a problémů. Tak především se ukazuje, jak nebezpečné je referendum, které nepožaduje minimální účast alespoň poloviny voličů. Pokud přijde v Irsku opět hlasovat méně než polovina oprávněných voličů, odpůrci smlouvy z Nice mají znovu naději vyhrát.

Ukazuje se také, že EU zdaleka netrpí často zmiňovaným demokratickým deficitem v takové míře, jak se tvrdí, jestliže malé Irsko může učinit vpravdě historické rozhodnutí, které bude mít dalekosáhlý dopad nejenom na členské ale i kandidátské země.

Mnoho Irů ovšem bohužel referendum o smlouvě z Nice vůbec nechápe jako hlasování o rozšíření. Ačkoliv se ve skutečnosti rozhodne především o osudu kandidátských zemí, je referendum mnoha Iry viděno spíše jako příležitost vyřídit si domácí politické účty. V tomto kontextu je velmi nešťastné, že současná vláda je zapletena hned do několika skandálů a mnoho Irů bude volit „ne“, aby vládu, která za smlouvu z Nice lobuje, potrestalo.

Zastánci smlouvy z Nice tentokrát nezaspali, jako se jim to stalo při hlasování prvním. V ulicích irských měst i v médiích se vede tentokrát tuhý souboj o přízeň nerozhodnutých voličů. Otázkou ovšem je, zda se příznivcům smlouvy podaří irským voličům sdělit, že se hlasování skutečně netýká jen jich ale celé Evropy, a že smlouva z Nice nijak nepoškozuje malé země–ba naopak, že nový hlasovací mechanismus v ní zakotvený výrazně zvětšuje jejich vliv na úkor evropských velmocí.

Podle průzkumů veřejného mínění ovšem méně než dvacet procent Irů vůbec ví, co přesně smlouva z Nice obsahuje. Budou se tedy ve velké většině rozhodovat na základě emocí. Většina Irů má také jen kusé informace o východní Evropě. Odpůrci rozšíření je přesvědčují, že je noví členové připraví o vliv a finanční podporu, která právě Irsku pomohla k obrovskému hospodářskému růstu.

V tomto kontextu je přinejmenším zarážející aktivita skupiny českých Mladých konzervativců, jakési mládežnické základny Občanské demokratické strany, kteří již několik dnů v Dublinu přesvědčují Iry, aby hlasovali opět proti smlouvě z Nice. Jsou součástí prazvláštního společenství sestávajícího z mladých východoevropanů, od slovinských anarchistů po estonské ultrapravičáky.

Při návštěvě Dublinu, kde jsem se před několika dny zúčastnil konference, jejímž cílem bylo přiblížit Střední Evropu Irům, jsem byl spolu s ostatními účastníky, včetně Jacquese Rupnika a Adama Michnika, šokován obrovským plakátem a letáky, ve kterých tito mladí lidé vyzývají v nejrušnější části Dublinu Iry jménem kandidátských zemích, aby volili „ne“. Právo vyjádřit svůj názor na irské referendum má jistě každý občan kterékoliv evropské země. Nicméně to, že tato malá skupina radikálů–jejíž příjezd do Irska avizoval českému velvyslanci místopředseda ODS Jan Zahradil–se tváří, jakoby mluvila za nás za všechny (zneužívajíce nedostatku znalostí, který Irové mají o našem regionu), je politický podraz s možnými dalekosáhlými důsledky.


Právo – 10. 10. 2002

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..