Mnozí pravicoví politici a pravicově orientovaní političtí komentátoři pokukují se závistí po Slovensku, kde v minulých volbách zvítězily strany, které se označují za pravicové. Ty vytvořily ideově poměrně kompaktní novou vládní koalici, která se chce pustit do razantních reforem i v oblastech, kterých se v Čechách nikdo neodváží ani dotknout–například penzijního systému. V Čechách zatím vládne nesourodý koaliční slepenec, který drží dohromady především postava Václava Klause a společný záměr pomoci České republice do Evropské unie.
Odlišnost politických příběhů Čechů a Slováků má tři hlavní důvody. Tím prvním je skutečnost, že autoritářská vláda Vladimíra Mečiara paradoxně pomohla před parlamentními volbami v roce 1998 probudit na Slovensku k životu občanskou společnost. Občanská koalice, jak se oficiálně nazývalo společenství občanských sdružení, která proti Mečiarovi vystupovala, se po vítězství protimečiarovské koalice sice rozpustila, ale občanská společnost zůstala silná-rozhodně silnější než ta česká.
Před nedávnými volbami sice už občanští aktivisté nehráli tak důležitou roli jako před volbami minulými, ale jejich poselství–že ti Slováci, kteří chtějí do Evropy, nemají volit Mečiara–zůstalo v povědomí mnoha, zejména mladých slovenských voličů zapsáno. Totéž poselství hrálo roli i v oslabení slovenských nacionalistů.
Druhým důvodem pro politické rozdíly na Slovensku a v Česku je rozdílný vývoj levice v obou zemích. Na Slovensku vznikla demokratická levice transformací komunistické strany. V Čechách se komunistická strana uchovala a demokratická levice, v podobě sociální demokracie, vznikla mimo komunistickou stranu. To mělo řadu dopadů.
Na Slovensku se ukázalo, že část polistopadové levice zdaleka není tak „demokratická“, jak naznačuje její název. Jinými slovy, značná část je především postkomunistická. „Demokratická“ levice se tak postupně drolila a její místo vyplnily nové levicové strany, jako je Směr, které sází spíše na populismus než na moderní sociálně demokratické myšlenky.
Demokratická levice na Slovensku je v procesu přerodu a proto také není momentálně schopna pravici čelit. V budoucnosti by ale mohla být poměrně silná, protože Hnutí za demokratické Slovensko je v podstatě levicový subjekt, kterému ve spolupráci s ostatními levicovými stranami zatím brání postava Mečiara stejně, jako české pravici bránila zatím ve sjednocení postava Václava Klause.
V České republice je demokratická levice momentálně konsolidovanější než pravice. Problémem, který naopak nemá Slovensko, je silná komunistická strana, jejíž nulový koaliční potenciál znemožňuje, aby se v české politice tvořily normální koalice podle pravo-levé osy.
Třetím, a zatím téměř neanalyzovaným faktorem přispívajícím k vítězství reformních stran na Slovensku je silné postavení koalice politických stran reprezentujících etnické Maďary. Tzv. slovenská pravice těží především z toho, že dokázala etnickým Maďarům nabídnout spolupráci a domluvit se s nimi. Samotná maďarská politická reprezentace není silně pravicová, je spíše silně protimečiarovská. A to jí spojuje s ostatními vládními subjekty.
A právě zde existuje velký rozdíl mezi českou a slovenskou politickou kulturou. Zatímco v České republice všechny parlamentní strany vydávají společná prohlášení namířená de facto proti jakémukoliv dialogu se sudetskými Němci, na Slovensku se rozumnější část politické reprezentace s Maďary naučila žít, vést s nimi dialog a spolupracovat. Přispěla k tomu skutečnost, že na rozdíl od Němců v Čechách nebyla nakonec většina Maďarů ze Slovenska vyhnána. Tvoří tak dnes jednu desetinu slovenského obyvatelstva.
Představme si, že by jedna desetina obyvatel České republiky, tedy jeden milion lidí, byli dnes sudetští Němci. Národničtí xenofobové se jistě této představy hrozí. Ve skutečnosti by to byla významná, a pravděpodobně stabilizující, politická síla na domácí scéně, jakož i důležitý most k ekonomicky silnému, demokratickému Německu. Ta část české politické reprezentace, která by s Němci byla schopna a ochotna spolupracovat, třeba i ve vládě, by značně zvyšovala své šance ve vládě skutečně zasednout.
Příklad Slovenska ukazuje, že etnická homogenizace české společnosti spíše zhoršuje, než že by zlepšovala, kvalitu demokracie. Má-li se podařit etnickou různorodost zvládnout, je nutný dialog a porozumění. Čeští politici si dnes mohou přes hranice vůči bývalým spoluobčanům německé národnosti dovolit praktikovat bigotní nesmiřitelnost typu, které se rozumní slovenští politici museli ve vlastním zájmu odnaučit ve vztahu k Maďarům. Výsledkem je, že česká politická kultura je ve svém úhrnu dnes pokleslejší než ta slovenská, na kterou se ještě před několika lety, za vlády Mečiara, mnoho Čechů dívalo úkosem.
Hospodářské noviny – 29. 10. 2002