Ačkoliv téměř nikdo nečekal, že by doplňovací volby do Senátu připravily nějaké zásadní překvapení, přesto se jedno zrodilo. Je jím mohutný nástup nezávislých kandidátů a kandidátů malých stran. Jedním z výsledků voleb tak pravděpodobně bude ustavení klubu nezávislých senátorů, což by mělo ukončit jistou diskriminaci senátorů, kteří se nechtěli připojit ke klubu žádné politické strany.
Diskriminace nezávislých senátorů
Je tak trochu paradoxem, že nezávislí se prosadili přesně v okamžiku, kdy ze Senátu odchází Václav Fischer, který si z nerovného postavení nezávislých senátorů a členů politických stran udělal jedno z mála témat, kterým se v Senátu soustavněji věnoval. Přesto ani jemu, ani bývalému ministru zahraničí Josefu Zieleniecovi, který byl také zvolen jako nezávislý, nepodařilo situaci změnit.
Zmíněná diskriminace nezávislých spočívá v několika věcech. Tak především nezařazení senátoři se nemohou účastnit schůzí organizačního výboru Senátu, který rozhoduje o programu Senátu a dalších důležitých záležitostech. Jednací řád Senátu zase dává právo předsedům stranických klubů, aby vystoupili i mimo rozpravu. Mohou tedy prezentovat stanoviska a návrhy, které mohou ovlivnit rozhodování Senátu. Nezávislí senátoři takové právo nemají.
Nejrůznější organizační záležitosti, včetně rozdělování zahraničních cest a účasti v delegacích, jsou rozhodovány předsedy klubů. Nezávislí senátoři také nemají technické zázemí, které mají kluby. V neposlední řadě, strany, ale nikoliv nezávislí senátoři, dostávají od státu 900,000 korun ročně za každého zvoleného senátora. Některé z těchto diskriminačních prvků by se mohly změnit, pokud alespoň pět nezávislých senátorů ustaví klub.
Nezávislí versus strany
V obecnější rovině, nástup nezávislých znamená, že se Senát stane alespoň více tím, čím původně měl být-tedy nezávislou radou „moudrých“, kteří jsou schopni nezávisle na stranických sekretariátech posuzovat nejrůznější zákony, které přicházejí ze Sněmovny, jakož i hlasovat podle svého svědomí například při volbě prezidenta, schvalování mezinárodních smluv a při jmenování ústavních soudců. To až dosud nebylo pravidlem, protože Senát, když byl po čtyřletém otálení v roce 1996 konečně ustaven, kopíroval stranické rozložení sil ve Sněmovně.
Stranický princip převažoval i později, i když od roku 2000 je Senát složen výrazně jiným způsobem než Sněmovna. Zatímco ve Sněmovně dominovaly sociální a občanští demokraté, v Senátu (zásluhou dvoukolového většinového systému) převážily strany bývalé Čtyřkoalice. Ty měly před posledními volbami téměř dvakrát tolik senátorů než druhá v pořadí, Občanská demokratická strana.
Celkově senátní volby rozšířily spektrum parlamentních stran, neboť v horní komoře nyní kromě pěti stran, které jsou zastoupeny ve Sněmovně, zasedne senátor zvolený za Liberální reformní stranu a senátor zvolený za Cestu změny. Tyto dva subjekty se zařadí po bok ODA, která má též zastoupení jen v Senátu.
Otázkou je, zda za stranické subjekty považovat také různá sdružení nezávislých, pod jejichž hlavičkou bylo zvoleno 7 senátorů.
Další dopady
Výsledky doplňovacích voleb jsou interpretovány nejen jako úspěch nezávislých a kandidátů malých stran, ale také jako úspěch Občanské demokratické strany. Ta si vskutku polepšila o čtyři křesla a má nyní v horní komoře 26 senátorů. Její úspěch je o to větší, že si zároveň výrazně pohoršily dvě strany současné vládní koalice-lidovci (ztratili pět křesel mají nyní jen 16 senátorů) a sociální demokraté (ztratili čtyři křesla a mají nyní jen 11 senátorů). Ze stran vládní koalice si tak polepšila jen Unie svobody, která získala jedno křeslo a má nyní 11 senátorů. Celkově ovšem vládní koalice ztratila v Senátu většinu.
Optika čísel je ovšem poněkud zavádějící. Tak především, naprostá většina nezávislých senátorů jsou přirození spojenci stran bývalé Čtyřkoalice. Někteří z nich dokonce spíše dají přednost před vlastním klubem tomu, aby byli zařazeni buď do klubu US-DEU a Občanské demokratické aliance nebo do klubu lidovců.
Úspěch ODS zase této straně nestačí k dosažení některých jejích cílů. Například téměř nic se nemění na skutečnosti, že ODS je i nadále neschopna prosadit do druhého kola prezidentské volby svého kandidáta, pokud se strany bývalé Čtyřkoalice (dokonce i bez přispění nezávislých) sjednotí na jedné osobě. Do druhého kola totiž postupuje ze Senátu ten kandidát, který v prvním kole získá nejvíce hlasů. I kdyby nakonec nejednota stran bývalé Čtyřkoalice umožnila ODS jejího kandidáta do druhého kola prosadit, nebudou občanští demokraté bez přispění nějaké jiné strany, nebo stran, svého kandidáta zvolit v druhém nebo třetím kole.
Pokud by se rozpadla současná vládní koalice a nahradila ji například spolupráce ČSSD a ODS, nebudou mít obě strany dohromady v Senátu většinu. To samé platí o možné spolupráci ČSSD a komunistů. Jinými slovy: dominantní politickou silou v Senátu zůstávají i po těchto volbách strany bývalé Čtyřkoalice a nezávislí, kteří s těmito stranami sympatizují.
Fenomén Železný
Samostatnou kapitolou těchto voleb je zvolení šéfa TV Nova Vladimíra Železného hned v prvním kole. Skutečnost, že kandidát, který je trestně stíhán a kterému byl mezinárodní arbitráží coby neplatiči dluhů soudně obstaven majetek, může být zvolen, je smutným svědectvím o pokleslé politické kultuře v Čechách. Zároveň Železného zvolení vyvolává vážné otázky o propojení mediální a politické moci, jakož i otázky o práci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Na druhé straně, Železného úspěch je též ukázkou toho, jak se dělá promyšlená volební kampaň. Železný si vybral obvod s nejmenší úrovní vzdělanosti v České republice, kde má jeho televize největší sledovanost. V kampani nešetřil energií a nápady. Senát, který bude hlasovat o vydání či nevydání Železného k trestnímu stíhání, bude vystaven jedné z nejtěžších zkoušek ve své dosavadní historii.
Co se Senátem?
Katastrofálně nízká volební účast, zejména v prvním kole senátních voleb, znovu vyvolala debaty o tom, zda Senát dává vůbec smysl. Tato otázka je ovšem do značné míry pouze teoretická, protože ke zrušení Senátu by bylo podle ústavy zapotřebí souhlasu samotného Senátu. To se samozřejmě nestane a horní komora neschválí ani jakýkoliv zákon o obecném referendu, které by zrušení zákona umožňovalo.
Pokud by se politická vůle Senát zrušit snad kdy našla, muselo by se to udát nejspíše podle modelu použitého ve Švédsku, kde byly obě komory sloučeny a později byl počet poslanců zmenšen. V našem případě by to znamenalo vytvoření Sněmovny, čítající 281 poslanců. Tento počet by mohl pak být později zmenšen na původních 200. Tento scénář je ovšem velmi nepravděpodobný.
Někteří teoretici už navrhli, aby byla změněna role Senátu. Ten zatím funguje jen jako rada moudrých, která není organicky navázána na současné regionální rozdělení země. Senát, který by-jak je tomu zvykem ve spolkových nebo jinak decentralizovaných státech-reprezentoval kraje (stejný počet senátorů zvolených za každý ze čtrnácti krajů), by byl nejen ústavní pojistkou, kterou je dnes, ale také by zajišťoval, že větší kraje „neválcují“ menší, a že existuje propojení regionálních zájmů na centrální úroveň. Senátoři by přitom mohli být voleni zprostředkovaně, například krajskými zastupitelstvy.
Jednou z příčin nízkého zájmu o Senát jsou i jeho velmi malé pravomoci. Někteří teoretici (například ústavní expert Prof. Jiří Přibáň) varují, že pokusy zvyšovat demokratickou legitimitu jakékoliv instituce zvyšováním jejích pravomocí jsou nebezpečné. To je jistě pravda, jenomže instituce, která má mizivé pravomoci, a jejíž udržování je přitom velmi nákladné, si jenom těžko může získat respekt občanů. Přitom k tomu, aby se Senát stal institucí smysluplnější, by stačilo například posílit možnosti Senátu vetovat některé zákony, nebo naopak zvýšit kvórum potřebné ve Sněmovně k přehlasování senátního veta. Je také nepochopitelné, že právo legislativní iniciativy má každý poslanec (ti jsou přitom voleni téměř anonymně na partajních kandidátních listinách) a nikoliv adresně volení senátoři, z nichž každý reprezentuje jen jeden obvod.
Každopádně je jisté, že diskuse o smyslu Senátu neustanou. Pokud ovšem nakonec k nějakým změnám v postavení Senátu dojde, měly by tyto změny být součástí celkových změn ústavy tak, aby změněná role Senátu organicky navazovala na změny v pravomocích dalších institucí, jako jsou prezident, krajská zastupitelstva nebo Sněmovna.
Literární noviny – 11. 11. 2002