Když Evžen Tošenovský oznámil změnu svého rozhodnutí ucházet se o post předsedy Občanské demokratické strany, popsal poměry v ODS jako „revoluční autokracii“. Václav Klaus vzápětí reagoval svým typickým způsobem. Tošenovského slovům prý nerozumí. Pokusme se tedy Tošenovského slova objasnit.
Už když se ODS vynořila z Občanského fóra, byla vysoce centralizovanou stranou, ve které měl hlavní slovo její stvořitel Václav Klaus. I když spolu s Klausem byla ve straně zpočátku celá řada dalších výrazných osobností, nikdo se Klausovi až do poloviny devadesátých let neodvážil skutečně oponovat. Ve společnosti neuvyklé demokratickým metodám, a potažmo v samotné ODS, převážil mýtus o Klausově nepostradatelnosti. „Otec tržního hospodářství“ rychle zbytněl do podoby téměř neomylného guru.
Tak, jak se společnost postupně demokratizovala a kritici se odvážili poukazovat na slabiny Klausových reforem, Klausův kult slábnul. Velkou roli v tomto procesu sehrál Miloš Zeman poté, co se stal předsedou sociální demokracie. Když v roce 1997 bylo konečně jasné, že Klausova „neomylnost“ zavedla zemi do ekonomické recese a jeho stranu na cestu korupce, odvážili se proti Klausovi povstat i někteří významní představitelé strany.
Přecenili ovšem své síly, protože kupodivu vůbec nepochopili, jakou stranu Klaus vlastně stvořil. Jádro této „liberální“ strany bylo tvořeno oportunisty, kteří si vedou dobře v každém režimu. Po 17.listopadu 1989 se z mnohých z nich stali na krátkou dobu „revolucionáři“. Nestali se ovšem demokraty a proto s takovým nadšením přijali nástup profesora, který měl na všechno odpověď a pokud ji neměl, stačilo si jí nalistovat v knihách Miltona Friedmana (stejně jako za starých časů v Marxovi).
ODS, coby nejmocnější část porevoluční pravice, se tak od začátku lišila od všech ostatních stran. Být v ní nevyžadovalo odvahu, jen dobrý kalkul. Přihlásit se v té době k levici naopak odvahu vyžadovalo, neboť naši „pravičáci“ nejraději ze všeho, přesně po vzoru komunistů, známkovali a cejchovali. V tomto kontextu vůbec nezáleží například na tom, kolik bývalých komunistů se přihlásilo k té či oné straně. Šlo spíše o bolševismus jako určitý druh mentality. ODS v tomto směru bezpečně vedla. Nelze se nezeptat, čím to, že právě Klaus přitahoval tento druh lidí.
Je pravdou, že podobnou roli hrál později Zeman v ČSSD, jenomže navzdory svým autokratickým sklonům, ponechal ve straně přece jen značný stupeň vnitřní demokracie. A ať už si myslíme cokoliv o politice KSČM, dokonce i tato strana se postupně konstituovala jako vnitřně více pluralitní než ODS.
Vzbouřenci proti Klausovi byli tedy v roce 1997 zcela logicky eliminováni. Strana se semkla okolo svého vůdce a „revoluční autokracie“ pokračovala. Zatímco oponenti strany byli známkováni jako levičáci, zastánci nepolitické politiky a zastánci třetích cest, kteří „opovrhují standardními mechanismy“, sama ODS se stávala nestandardním autoritářským skanzenem s výrazně nedemokratickými choutkami, jako byly různé účelové změny ústavy, pokusy ovládnout média, či snaha bránit různé tuneláře coby „kriminalizované podnikatele“.
Když tento styl v demokratizující se české společnosti už podruhé za sebou v parlamentních volbách neuspěl, přišel čas účtování. Ukazuje se ovšem, že stejně jako všechny ostatní autoritářské strany, ODS nemá mechanismus jak demokraticky změnit své vedení. Klaus sice oznámil, že odstupuje, ale mnoho lidí tomu nevěří. Navíc, coby všemocný guru, do procesu výběru nového lídra neomaleně zasahuje. ODS tak bude mít vážný problém, který může vyústit až do jejího rozštěpení.
Právo – 12. 11. 2002