V článku o budoucnosti NATO (LtN, 18.11.2002) se Jakub Patočka dopouští některých zjednodušení, která bohužel dnes patří ke standardnímu arsenálu poněkud laciného antiamerikanismu evropských intelektuálů. Patočka například píše o americkém imperialismu. Tato formulace, jako vystřižená ze slovníku časů dávno minulých, je ovšem velmi zavádějící.
Amerika je totiž první mocností v historii, která programově žádné impérium nebuduje. Naopak, americká politika se neustále potýká s dilematem, zda USA mají být v mezinárodních záležitostech aktivistické nebo izolacionistické. Kdyby kterákoliv z bývalých mocností s globálními aspiracemi měla takovou převahu nad zbytkem světa, jakou mají dnes USA, jakým výsledkem by to asi skončilo? A jak by to dopadlo, kdyby takovou převahu měl jeden z militantních muslimských režimů?
Odpověď je, že totálním ovládnutím světa. USA nic takového nedělají. A je ještě třeba odpovědět na jinou otázku: Proč jsou USA tak ekonomicky vyspělé a mocné? Opět tomu není tak především proto, jak tvrdí kritici, že vykořisťují zbytek světa, ale je tomu tak především proto, že je to země skutečně demokratická a svobodná. Bohatství a moc USA z velké části vytvořilo dvě stě let nepřerušované demokracie a svobody.
Kritici samozřejmě okamžitě namítnou, že USA přece měly po určitou dobu otrokářství a pak jim trvalo ještě dalších sto let, než se zbavily rasové diskriminace. Ano, jenomže od začátku měla americká společnost v sobě vždy přítomnu snahu měnit věci k lepšímu. Není žádné jiné demokracie na světě, v níž by existoval tak otevřený a často bolestný veřejný diskurs. Už to by mělo být pro kritiky poučením. Země, v níž probíhá tak otevřená diskuse všeho možného, má v sobě zabudovány obranné mechanismy jak proti imperialistickým choutkám, tak proti nedemokratickým sklonům. Už proto, když Patočka mluví o jakémsi úpadku demokracie v USA za vlády George W. Bushe, nejedná se o žádnou systémovou změnu.
Patočka, tak jak je mezi levicovými evropskými intelektuály poněkud módní, také tvrdí, že USA se snaží s pomocí své vojenské převahy diktovat i zbytku západního světa a Evropa je tak jen jejich jakými protektorátem. Amerika ovšem ve skutečnosti hraje ve vztahu k Evropě prim především proto, že Evropa není ochotná se starat o svou vlastní obranu. Nejsou to USA, kdo potřebují Evropu ke své obraně, je to přesně naopak.
Evropa je ovšem ve vztahu k USA hluboce schizofrenní. Když se USA v Evropě angažují a Evropu berou jako partnera, slyšíme o „americkém hegemonismu“. Když Bushova administrativa usoudí, že bude raději jednat sama, bez nejednotné, slabé Evropy, slyšíme kritiku „amerického unilateralismu“. Kdyby se Amerika rozhodla, že se bude izolovat, slyšeli bychom nekonečné promluvy o sebestředné americké ignoranci.
Zdá se prostě, že značná část evropského antiamerikanismu je obdobou závisti sourozence, který by na jedné straně byl rád dospělý, na straně druhé odmítá vyrůst. Raději si nechá od bratra platit obědy a v případě nějaké kalamity (kterou často sám způsobí) nebo nebezpečí ho volá na pomoc.
Poněkud zjednodušující je také kritika USA ze strany těch, kdo hovoří o hospodářském imperialismu Ameriky. Patočka například bez důkazů tvrdí, že hlavním důvodem pro angažmá USA v Iráku a jinde je ropa. Kdyby ovšem USA opravdu tolik prahly po tom, aby kontrolovaly ropná naleziště na Středním východě, existuje celá řada mnohem slabších na ropu bohatých států, než je Irák, kde by mohly intervenovat bez velkého poprasku v mezinárodním společenství.
V televizní diskusi o budoucnosti NATO, Jakub Patočka připustil, že NATO sice zvyšuje naší bezpečnost, ale zároveň řekl, že si umí představit lepší řešení evropské bezpečnosti. „Lepší řešení“ si ovšem umíme představit všichni. Evropští intelektuálové už tradičně nemají žádnou práci s vymýšlením „ideálních“ řešení. Když se ovšem takové řešení podaří realizovat, končí to bohužel někdy též katastrofou. Politika je ovšem uměním možného. Hranice tohoto „možného“ momentálně je, že Evropě de facto naprosto vyhovuje její vojenské (a tím i ekonomické) parazitování na USA, které zároveň může při jejich tolerantnosti a velkorysosti bez omezení kritizovat.
Amerika se řídí heslem, „neopravuj to, co funguje“. A NATO funguje. Není ho třeba ani rušit, ani vymýšlet „ideální“ nové řešení. Poskytuje svým členům přesně to, co od něj chtějí: bezpečnost a stabilitu. Zároveň zůstává otevřeno všem státům, které splní určitá základní demokratická kritéria. To není málo.
Literární noviny – 25. 11. 2002