Volba prezidenta se zvrhla ve frašku, která začíná vážně ohrožovat stabilitu politického systému v České republice. Hlavním problémem je, že se k prezidentskému stolci derou hlava nehlava nevolitelní matadoři transformační éry.
Ti mají všichni příliš mnoho šrámů a nevyřízených účtů s politickými oponenty na to, aby byli průchodní. Jsou také příliš jasně stranicky vymezeni. Pokud by nakonec jeden z nich zvolen byl, bude to za cenu politických obchodů, které už dopředu úřad prezidenta v příštích pěti letech učiní nevěrohodným. Takový prezident bude jen prezidentem určitých politických stran, ale nebude přijat většinou veřejnosti a ostatními politickými stranami.
Bylo by proto záhodno, aby se politické strany zamyslely, zda opravdu neexistuje kandidát, který by byl přijatelný nejenom pro jednu nebo dvě strany.
Je jasné, že ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus, ani Petr Pikhart takovými kandidáty v současné situaci nejsou. Jaroslav Bureš je východiskem z nouze, které nikdo nebere vážně a Otakara Motejla se vlivovým agenturám pracujícím pro jeho oponenty podařilo do určité míry zdiskreditovat.
Přitom v České republice by se jistě dalo najít hned několik dobrých, morálně nezpochybnitelných kandidátů, které nelze považovat ani za jednoznačné přívržence ODS, ČSSD nebo Koalice, ani za favority Hradu. Takový kandidát by mohl být zvolen hlasy, které jdou napříč politickými stranami.
Jednou z takových postav je například současný velvyslanec ČR v Rakousku Jiří Gruša. Spisovatel a bývalý disident s velkými mezinárodními zkušenostmi v zemích, které pro nás budou klíčové (Německo, Rakousko). Zároveň bývalý senátor za ODS, který je ovšem jistě přijatelný i pro lidovce a unionisty. Není také důvodu, proč by měl být naprosto nepřijatelný pro ČSSD, která už diskusí o Burešovi nebo Motejlovi ukázala, že není uzavřena nečlenům ČSSD.
Další postavou, která by mohla sjednotit většinu stran, je Jan Sokol. Taktéž bývalý disident, později člen Federálního shromáždění, a ještě později ministr školství v Tošovského vládě. Byl ovšem i poradcem sociálně demokratického ministra školství a dnes je děkanem Fakulty humanitních věd na Karlově universitě. Stejně jako Gruša je Sokol významnou nestranickou osobností s politickými zkušenostmi a nezpochybnitelnou minulostí.
Kandidátem s podobným profilem je amerikanista, současný nezávislý senátor a bývalý rektor Palackého university v Olomouci a též bývalý rektor Středoevropské university v Budapešti Josef Jařab. Skutečnost, že měl v minulosti blíže k Občanské demokratické alianci než k ODS nebo ČSSD, by ho neměla diskvalifikovat, neboť nikdy nebyl členem ODA. Jařab je v současnosti předsedou mediální komise Rady Evropy a jako takový má též významné mezinárodní zkušenosti. Není důvodu, proč by on nebo některý z dalších podobných kandidátů neměli najít podporu napříč politickým spektrem, pokud strany přestanou vnímat prezidentský úřad jako pašalík pro zasloužilé veterány.
9. 12. 2002