Souboj o prezidenta uvnitř ČSSD není pouhým politickým kláním dvou frakcí v jedné politické straně. Úsilí dostat na Hrad Miloše Zemana je motivováno především logikou klientelského systému praktikovaného politickými bratrstvy v časech opoziční smlouvy. Ta potřebují znovu získat mocenskou bázi, která jim má umožnit politicky neutralizovat „fundamentalisty“, jako je Vladimír Špidla, jenž klientelský systém vážně ohrožuje.
Nostalgie po opoziční smlouvě
Špidla je politikem, který se před volbami důsledně distancoval od opoziční smlouvy. Tím se ovšem nedistancoval jen od určitého stylu vládnutí a mocenské kohabitace s nejsilnější pravicovou stranou, ale především od sítě klientelských vztahů, které opoziční smlouva umožňovala. Samotná opoziční smlouva byla přitom jen politickým zabetonováním korupčních poměrů, které vznikly za vlád Václava Klause. Tím, že se nechal Zeman vtáhnout do opozičně-smluvní sítě, de facto nejen přistoupil na pravidla hry, které před ním vtisknul české politice a ekonomice Václav Klaus, ale dále je pomohl rozvinout.
Jinými slovy, samotný opozičně-smluvní svazek byl nepřímým produktem klientelských poměrů a později sám aktivně produkoval poměry, v nichž někteří politici ODS a ČSSD využívali nejrůznějších mocenských prebend, míst v dozorčích radách, či výhod poskytovaných jejich klienty ze sféry byznysu. Nález třiceti miliónů korun v krabici od bot v bytě bývalého generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby je symbolickou tečkou za touto fází opozičně smluvní kohabitace. Srbův případ je přitom zřejmě jen špičkou ledovce.
Premiér Zeman byl obklopen skupinou lidí, kteří opakovaně „vyráběli“ skandály, ale byli de facto nedotknutelní, protože nad nimi Zeman držel ochranou ruku. Aféry jako Olovo, Štiřín, nebo Český dům v Moskvě jsou dnes součástí politického folklóru. Neodvolatelná Zemanova vláda, držená u moci opoziční smlouvou, se ovšem také podílela na podivných privatizačních schématech, neprůhledných plánech na koupi stíhaček, zadávání obrovských zakázek bez výběrových řízení, či odprodeji ruského dluhu podezřelé firmě Falcon.
Opozičně-smluvní politici přímo nebo nepřímo drželi ochranou ruku nad TV Nova i jejím trestně stíhaným ředitelem a zpochybňovali odpovědnost České republiky za nedostatečnou ochranu amerických investic v této televizi.
Politicko-ekonomicko-mediální kartel prosperující pod křídly opoziční smlouvy se zase pokusil zprivatizovat Českou televizi tak, že se jí snažil nejprve destabilizovat vyvoláním chaosu.
Špidla je nebezpečný
Špidla svým protikorupčním „fundamentalismem“ toto vše ohrožuje. Pokud setrvá ve funkci příliš dlouho, začnou se klientelské struktury hroutit. V určitých politických kruzích tak existuje silný zájem na pokračování opozičně-smluvní éry jinými prostředky a politické eliminaci Špidly i lidí z jeho okruhu.
Zemanovci mohou mít Špidlovi za zlé konkrétně i to, že nějakým způsobem nezamezil zatčení a vyšetřování Srby, který měl úzké vazby na Zemanova hlavního poradce Miroslava Šloufa. Toto vyšetřování zasáhlo opozičně-smluvní mocenský kartel ve slabém místě. Pokud by vyšetřování pokračovalo, mohlo by rozkrýt některé z již zmíněných skandálů a nejasných rozhodnutí, jejichž povaha přímo vybízí ke spekulacím o rozsáhlé korupci.
Vlna, která nese Miloše Zemana na Hrad, tedy není poháněna politickým idealismem. Zemanovi zastánci sice mluví o „nejlepším kandidátovi“ a vyzdvihují expremiérovy zkušenosti. Ti upřímnější, jako je Jaroslav Foldyna, mluví přímo o tom, že vládnutí s ODS bylo snazší, protože je to „čitelný“ partner. Jsou přesvědčeni, že Špidla jako předseda strany je „slabý“ a vyčítají mu, že dal ve svém idealismu přednost křehké koalici s lidovci a Unií svobody než silnému partnerovi.
Preferovali by menšinovou vládu ČSSD s opozičně-smluvní podporou ODS. To bylo pro mnohé politiky ČSSD ideální uspořádání, protože vláda byla neodvolatelná a ČSSD si de facto mohla dělat, co chtěla. Případný kritický zájem ODS o některé podivné kroky mohl být vždy odražen nabídkami účasti politiků ODS na tom či onom lukrativním projektu. Rozdělení postů mezi obě strany v dozorčí radě Konsolidační agentury je dobrým příkladem.
„Politické“ argumenty“ odpůrců Špidly jsou tedy pravdivé jen zčásti. Ve skutečnosti jde ovšem především o to, aby na Hradě usedl politik, který byl zárukou, že se obnoví poměry, jež umožňovaly klientelský systém. Někteří politici jsou v této hře evidentně jen figurkami v rukou mocných ekonomických zájmových skupin, pro které je Špidla smrtelným nebezpečím.
Zemanovy šance
Zemanovo zvolení je velmi pravděpodobné, protože na něm mají zájem jak nejaktivnější zastánci opozičně-smluvních poměrů v ČSSD, tak značná část ODS a KSČM. Jak komunisté tak občanští demokraté si uvědomují, že jejich kandidáti na prezidenta jsou v parlamentu neprůchodní. V druhé volbě je Zeman jejich nejlepší volba. Proto jistě pomohou v první volbě zemanovské části poslaneckého klubu ČSSD zablokovat zvolení kohokoliv jiného.
Občanským demokratům může Zeman nabídnout novou opozičně-smluvní spolupráci, včetně funkce předsedy Poslanecké sněmovny pro Václava Klause. Komunistům zase vyvedení z izolace, v níž je udržoval prezident Havel.
Volba nového českého prezidenta se tak stává smutnou fraškou, jejímž důsledkem má být pád Špidlovy vlády a obnovení spolupráce mezi ODS a ČSSD zbavené špidlovců. Nezdá se, že Špidla by byl schopen tomuto vývoji zabránit. Už to, že se nechal vlákat do pasti „referenda“, jehož zmanipulování, včetně druhého místa pro Jaroslava Bureše, muselo být hračkou, svědčí o tom, že včas nepochopil tři měsíce starý Zemanův výsměšný bonmot, „vládnout se musí umět“.
Špidla prostě politicky útok zemanovců nezvládl. Mohl mu předejít hned po svém zvolení premiérem tím, že by jasně řekl, že kandidátem ČSSD na post prezidenta bude Otakar Motejl. Tehdy ještě měl dost sil něco takového prosadit.
Ještě v září nebo říjnu měl šanci, kdyby jasně podpořil přímou volbu prezidenta jako nejlepší řešení s tím, že se volba prezidenta o několik týdnů posune. Zeman v přímé volbě nemá šanci.
Největší nadějí, že se plán zemanovců úplně nezdaří, tak paradoxně v této chvíli není nějaký Špidlův překvapivý krok, ale nové vedení ODS. To by oprávněně mohlo vidět obnovenou opozičně-smluvní spolupráci pod Zemanovou (a Klausovou) záštitou jako cestu ke své diskreditaci. Se Zemanem na Hradě a s Klausem v nějaké jiné vysoké ústavní pozici by se nový předseda ODS ocitl ve stejně zranitelné pozici, v jaké je dnes Vladimír Špidla.
Mosty – 10. 12. 2002