Po přečtení většiny českých novin a vyslechnutí argumentů některých opozičních politiků v těchto dnech by si nezasvěcený člověk musel myslet, že nás Evropská unie těsně před ukončením vstupních rozhovorů pěkně okradla, a že naši vyjednavači jsou neschopní troubové. Je tomu údajně tak proto, že ačkoliv budeme od EU dostávat stamilióny eur ročně, v přepočtu na hlavu jsme vyjednali nejméně ze všech kandidátských zemí.
I kdybychom ponechali stranou onen zvláštní podtón některých vyjádření, jímž se nám naznačuje, že do podniku, který nás chce obdarovávat tak málo, nemá téměř smysl vstupovat, je zarážející jak neinformovaní jsou někteří politici a další kritici EU. Vždyť Poslanecká sněmovna jednala o tomto problému na žádost ODS proto, že podle „zpráv v tisku“ (!) Česká republika údajně vyjednala ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi málo.
Jinými slovy, některá média naše vyjednavače nejprve zkritizovala, aniž by novináři věděli, o čem mluví, aby pak někteří politici vzápětí prokázali, že ani oni o dané problematice nevědí zhola nic, když se na zprávy v tisku odvolávali jako na svůj hlavní zdroj informací. Přitom se mohli jednoduše zeptat velvyslance EU v České republice Ramira Cibriána nebo samotných vyjednavačů, kteří, jak se později v parlamentu ukázalo, jsou schopni údajné „zbídačování“ České republiky dobře vysvětlit. Z jejich i Cibriánových slov vyplynulo, že Česká republika dostane v přepočtu na hlavu ze všech kandidátských zemí sice nejméně peněz—ale ze tří pochopitelných důvodů.
Za prvé, je tomu tak proto, že jsme jednou z nejbohatších kandidátských zemí. EU dává samozřejmě nejvíce těm chudým, neboť jejím cílem je vyrovnat co nejrychleji rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi. Za druhé, je tomu tak proto, že některé kandidátské země, na rozdíl od nás, dobrovolně utlumí po dohodě s EU nevyhovující jaderné elektrárny. Za třetí, je tomu tak proto, že Česká republika nebude muset chránit žádnou vnější hranici EU.
První zdůvodnění bychom samozřejmě mohli zpochybnit tím, že jsme sice bohatí, ale ne nejbohatší mezi kandidátskými zeměmi. Pravdou ovšem je, že jsme spolu se Slovinskem, Maltou a Kyprem mezi čtveřicí nejbohatších, a zároveň budeme mít mnohem menší výdaje, pokud jde o ostrahu vnějších hranic EU. Pravdou také je, že na rozdíl například od Litvy, která zavře svou nebezpečnou jadernou elektrárnu, my jsme udělali vše, abychom EU přesvědčili, že obě naše jaderné elektrárny jsou bezpečné a žádnou tedy nezavíráme.
Několik novinářů a opozičních politiků se pozastavilo hlavně nad tím, že Maďarsko, které má jen zhruba o 1400 dolarů na hlavu menší HDP než Česká republika, bude dostávat od EU téměř dvakrát více peněz než my. Lépe na tom bude v přepočtu na hlavu i bohatší Slovinsko.
Co nám kritici našich vyjednavačů ale neřekli, je, že Maďarsko bude muset kvůli schengenským dohodám chránit vnější hranice EU s Ukrajinou, Rumunskem, Srbskem a Chorvatskem! Slovinsko bude chránit hranice se Srbskem a Chorvatskem. V obou případech se jedná o hranice, přes které se bude do EU pokoušet dostat z Balkánu a z východu Evropy velké množství ilegálních přistěhovalců. K ochraně těchto hranic bude nutné udržovat nejenom
rozsáhlé pohraniční a celní služby, ale také vybavit všechny přechody potřebnou technikou a počítačovými systémy, které budou schopny komunikovat s databázemi v ostatních zemích EU. Toto vše se započítává do peněz, které kandidátské země v příštích letech dostanou.
Česká republika bude ve větší míře vnější hranice EU muset hlídat de facto jen na mezinárodním letišti v pražské Ruzyni. Nebo ještě jinak: ČR je jedinou novou členskou zemí, která nebude mít žádné fyzické vnější hranice EU, neboť nemá mořské pobřeží a bude obklopena jen členskými státy. Naši sousedi budou na vnějších hranicích EU de facto hlídat před přílivem přistěhovalců i nás. Tím ušetříme stamilióny eur. I tak nám ovšem EU bude v příštích letech dávat zhruba 2500 korun na hlavu ročně. To se nezdá být mnoho, ale zkusme si toto číslo vynásobit deseti miliony. Navíc kritici mluví většinou jen o strukturálních a kohezních fondech a nezahrnují do pomoci EU rozsáhlé kompenzace, které česká diplomacie vyjednala.
Téměř nikdo se také nepokusil spočítat, kolik nám členství v EU přinese, nebo už přineslo, v podobě různých investic, které sice neplynou z Bruselu, ale plynou k nám díky tomu, že za pár let budeme členy EU. Největší zahraniční investoři, jako jsou holandský Philips nebo japonská Toyota, bez mučení přiznávají, že by do ČR nepřišli, kdyby nebylo jisté, že za pár let se Česká republika stane členem EU. Spousta ostatních investorů by u nás také nebyla, kdyby se díky harmonizaci našeho právního řádu s právem EU, jakož i dalším reformám „vnucených“ nám EU, nepročistilo investiční prostředí, právní řád, kapitálové trhy a bankovnictví.
Když si teď některé politické strany v parlamentu „podávají“ naše vyjednavače, měli bychom mít na paměti všechny výše uvedené skutečnosti. A neškodí možná dodat, že kdyby v posledních pěti letech u nás vládla současná největší opoziční strana, která nyní vyjednavače populisticky kritizuje, možná bychom teď ani nebyli mezi oněmi novými členskými zeměmi, do nichž chce „utlačovatelská EU sypat miliardy.
Hospodářské noviny – 13. 12. 2002