Hlavním poselstvím Václava Klause nedávnému sjezdu občanských demokratů byla výzva, aby ODS svedla bitvu o interpretaci transformačního období. Klaus
je přesvědčen, že ODS tuto bitvu prohrává. Není tomu tak ovšem proto, že by pravdu mohli mít ti druzí, ale především prý proto, že ODS nepřejí média. To je třeba zlomit. Pak již bude cesta k „pravdivé“ interpretaci nedávných dějin otevřena.
Není divu, že Václavu Klausovi jde tolik o to, aby bylo posledních třináct let obecně vykládáno tak, jak oněch třináct let vykládá on sám. Odchází do politického důchodu a v učebnicích historie se o něm–pokud přece jenom náhodou ještě nezvítězí v boji o prezidentské křeslo—bude psát i podle toho, jaká interpretace jeho činů z období, kdy stál v čele českých vlád, převáží.
Potíž s Klausovou výzvou spočívá v tom, že se Klaus mýlí již ve své základní premise. Transformační období není vykládáno tím či oním způsobem proto, že v médiích mají údajně navrch ti či oni. Víra, že tomu tak je, je typickým pozůstatkem marxisticko-leninského myšlení. Komunisté též věřili, že když budou kontrolovat sdělovací prostředky a ty budou donekonečna omílat jejich lži, občané těmto lžím uvěří. Fungovalo to jen krátce a ještě nedokonale. Komunistický režim nakonec padl právě proto, že byl založen na lži.
Klaus také podceňuje občany. Evidentně nevěří, že si dokáží udělat názor, který vychází z jejich vlastních zkušeností. V Klausově vidění občané věří tomu, co jim nakukají tvůrci veřejného mínění. Proto je podle něj důležité, aby tvorbu veřejného mínění ovládli jeho příznivci.
Ve skutečnosti je interpretace období transformace průsečíkem mnoha vlivů. Podílejí se na ní nejenom domácí a zahraniční média, ale také politici a vědecká obec, ekonomy počínaje a historiky konče. A podílí se na ní také „hlas lidu“, nebo, chcete-li, hospoda či ulice. Jestliže pro Klause byly vytunelované banky a prošustrované miliardy jen podružnou událostí ve zpětném zrcátku transformace, pro mnoho lidí to byly konkrétní bolestivé zážitky, na které—na rozdíl od Klause–tvrdě doplatili.
Samozřejmě, že není možné svalovat vinu za všechny přehmaty právě na Klause.
Zároveň není ovšem také možné pokoušet se přesunout vinu za přehmaty a problémy na centrální banku nebo na údajně nepřátelské novináře, kteří spolu s prezidentem prý stvořili „blbou náladu“ tam, kde vůbec nemusela být.
V dnešním věku obrovské plurality zdrojů informací Klaus a ODS historii nepřepíší, i kdyby pan profesor vydával jednu knížečku týdně a předáci ODS
psali jeden komentář za druhým. Sám Klaus by vypadal trochu méně jako tragikomická historická postava, kdyby se pokusil pochopit argumenty svých kritiků. Možná že by se pak někteří z nich více zamýšleli nad argumenty jeho.
19. 12. 2002