O víkendu 13. až 15. prosince se paralelně konala dvě setkání, z nichž každé mělo, alespoň v českém kontextu, historický význam. V Kodani bylo schváleno rozšíření Evropské unie o deset nových členů, zatímco ve Františkových lázních skončil dvanáctiletou dráhu ve funkci předsedy Občanské demokratické strany Václav Klaus.
Ačkoliv se jedná o události historické, jejich význam je neporovnatelný. Zatímco v Kodani učinila EU odvážný krok a vznikla nová Evropa, ve Františkových lázních se ODS poněkud nerozhodně rozloučila s Klausem. Jediné, co na kongresu ODS bylo skutečně „nové“, bylo poněkud komické prohlášení nového předsedy strany Mirka Topolánka, že ideologií postklausovské ODS bude „klausismus“. Podívejme se na obě události podrobněji.
Nová Evropa
Ten kdo sledoval vznik nové, sjednocené Evropy z české kotliny, musel dojít k závěru, že se jedná o jakousi účetní operaci. Česká média i mnozí politici donekonečna počítali, kolik nakonec od unie dostaneme. Tón diskuse byl uraženecký: Česká republika prý nakonec obdrží v přepočtu na hlavu nejmíň ze všech kandidátských zemí. Naši vyjednavači údajně zaspali.
V Kodani samotné pak česká delegace sváděla „heroický souboj“ o navýšení unijních dotací. Nakonec vybojovala o několik euro na hlavu více, což také bylo hlavní mediální poselství, kterého se nám ze summitu dostalo. Jistě, výše dotací z EU bude hrát důležitou roli při přesvědčování občanů před referendem o vstupu do EU, aby hlasovali „ano“. Přesto skutečným problémem je, že ani politici ani novináři neuměli nebo nechtěli vysvětlit, že pozitivní dopady našeho vstupu do EU se odvíjejí od naprosto jiných věcí, než je oněch zhruba 80 euro na hlavu.
Po summitu nám někteří tvůrci veřejného mínění neváhali sdělit, že občané členských zemí jsou pěkní škudlilové, protože za celé současné rozšíření zaplatí prý každý tolik, kolik by zaplatil za půl nádrže benzínu. Ve výjimečných případech nám někteří politici a novináři byli schopni přece jen sdělit, že členství v unii skýtá celou řadu penězi nevyčíslitelných výhod, od volného pohybu osob, zboží, služeb a peněz, až po možnosti mladých Čechů studovat na evropských universitách. Co ovšem nezaznělo vůbec, je úvaha o tom, co vlastně přineseme, nebo můžeme přinést Evropě my!
Ve skutečnosti se v Kodani stalo něco úplně jiného, než to, co tak pateticky popisovala svou kupeckou logikou česká média a někteří politici. V Kodani se zrodil víceméně sjednocený kontinent! Nic takového tady ještě v historii nebylo, pouze neúspěšné pokusy. Navíc všechny předchozí pokusy sjednotit Evropu se odehrály za použití síly. Nyní se poprvé jedná o svobodnou volbu každého státu.
Ačkoliv sjednocení kontinentu pod vlajkou unie není ještě úplné, v Kodani byla stvořena společná Evropa prakticky všech zemí s katolickými a protestantskými tradicemi, tedy zemí se západním dědictvím. Jediná převážně katolická země, která zatím zůstává mimo unii, je Chorvatsko. Jediné tři země s převážné protestantskými tradicemi, které (o své svobodné vůli) zůstávají mimo, jsou Norsko, Island a Švýcarsko. Všechny jsou ovšem s EU integrovány takovým způsobem (Norsko a Island jsou například součástí schengenského prostoru), že úplně mimo EU vlastně nejsou.
Příští rozšiřovací summit EU bude historickou událostí jiného druhu. Do unie budou, jak se zdá, přijaty dvě země s východními, křesťansko ortodoxními a byzantskými tradicemi-Bulharsko a Rumunsko. Připojí se tak k Řecku a Kypru, které mají podobné tradice. K přijetí v té době může být blízko i muslimské Turecko, či ortodoxní Srbsko a Makedonie. Možná i Albánie a Bosna-Hercegovina.
Česká republika se po summitu v Kodani geopoliticky vrací zpět do společného evropského prostoru, jehož součástí byla v různých inkarnacích až do komunistického puče. Tentokrát se ovšem vrací jako rovnoprávný člen, který svým rozhodováním může významně ovlivnit tvář budoucí Evropy. Řeči euroskeptiků o tom, že jsme byli diskriminováni například tím, že po několik let nebudou naši zemědělci dostávat stejné dotace jako jejich západoevropští kolegové, jsou v tomto kontextu směšné.
Málokdo též zmiňuje, že současná EU k nám není stejně štědrá jako byla v případech minulých rozšíření též proto, že se unie tentokrát rozšiřuje o velký počet zemí , které jsou podstatně chudší než stávající členové. Pokud by EU byla stejně štědrá jako v minulosti, finančně by prostě tak velké rozšíření, o tolik chudých států, neunesla. I tak je současné rozšíření odvážným politickým činem.
Navíc rozšíření EU dá vzniknout úplně nové dynamice vztahů. Jakmile vznikne jednotný prostor, je téměř jisté, že unie se bude snažit co nerychleji vyrovnat ekonomické rozdíly mezi bohatým západem a chudým východem. Navíc to, jakým způsobem a v jakém rozsahu se to bude dít, budou schopny ovlivnit svým spolurozhodováním už i noví členové.
Znovu je ovšem nutné zdůraznit, že největší výhody pro nové členy se nebudou odvíjet o peněz, které potečou ze západního konce EU. Bude spíše záležet na tom, jak ta která země dokáže využít obrovských příležitostí, které jí nabídne společný prostor, v němž nebudou mezi státy žádné bariéry.
Klausismus
Ačkoliv při sledování českých médií během památného víkendu by se mohlo zdát, že to, co se dělo ve Františkových lázních, bylo důležitější než to, co se dělo v Kodani, ve skutečnosti kongres ODS nic skutečně převratného nepřinesl. Přinesl však jednu kuriozitu. Nově zvolený předseda Topolánek–možná jen proto, aby stranu nerozštěpil-stvořil novou ideologii zvanou „klausismus“.
Takto se nyní jmenuje soubor idejí, kterými se ODS chce řídit. Jinými slovy: Klausem nedávno stvořené „odéesovské myšlenkové schéma“ nese nyní díky Topolánkovi Klausovo jméno. To je dobře, protože ono tajemné „odéesovské myšlenkové schéma“ bylo od začátku především tím, co si myslí Václav Klaus.
Myšlení Klause je ovšem poměrně nepřehledný konglomerát často protichůdných idejí a názorů. Například liberalismus v teorii a bankovní socialismus v praxi. Na jedné straně slovní důraz na svobodu jednotlivce a individuální odpovědnost, na straně druhé centralistické a paternalistické tendence. Na jedné straně vzývání volného obchodu, na druhé straně strach z globalizace pepřený dávkou nacionalismu.
V Klausově myšlenkovém světě jsou stovky vytunelovaných miliard jen podružnou událostí ve zpětném zrcátku transformace. Slepá víra v „neviditelnou ruku trhu“ a jeho zákonitosti je zase Marxismem naruby. Klausův svět je také světem nepřátel. Těmi jsou všichni, kdo s ním nesouhlasí, nebo kdo se Klausovi znelíbí. Je to i svět proklamovaných „standardních“ postupů v boji proti „nepolitické politice“, který je ovšem v praxi plný vysoce nestandardních politických kroků, jako byla opoziční smlouva.
Vyznat se v „klausismu“ bude schopen jen ten, kdo se bude chodit ptát Klause, jak si má vykládat to či ono. Přesně toho se ovšem musí Topolánek a spol. vystříhat, pokud chtějí v čele ODS přežít. Ostatně zdá se, že Topolánek to s „klausismem“ nemyslel nijak ortodoxně. Hned po kongresu se postavil proti jednomu z pilířů „klausismu“-Klausově odporu vůči EU. Prohlásil, že ODS musí jasně podpořit vstup do EU a musí přestat s oním (Klausovým) nemastným, neslaným „ano“ i „ne“.
Možná tedy největší událost kongresu ODS-vznik nové ideologie zvané „klausismus“-kongres nepřežije o více než několik týdnů. Ostatně by „klausismus“ zašel na úbytě tak jako tak. Z historie víme, že všechny ideologie, které přijaly jména neomylných a ve své době zdánlivě nenahraditelných vůdců skončily na smetišti dějin. Marxismus, leninismus, stalinismus, thatcherismus, degaulismus jsou dnes jen historickým folklórem. Některé z těchto ideologií se proslavily především tím, že v jejich jménu byly napáchány neuvěřitelné nesmysly a v některých případech i zvěrstva. Zdá se, že-částečně i díky našemu přijetí do EU-bude „klausismus“ neškodný i v tomto směru a brzy zapomenut.
Literární noviny – 23. 12. 2002